"V otázce vědy autorita tisíce nemůže pokořit úsudky jednotlivce."Časopis "Scientific American" v čísle z 28. ledna 1899 a 4. února 1899 věnoval čtyři strany "odhalením" Keelyho a jeho experimentů. Avšak strávili by mnohem více času a stránek odhalováním našich současných polovodičů a dalších nyní běžných vědeckých objevů, kdyby s nimi někdo přišel v době, kdy věda a technologie nebyly na dostatečně vysoké úrovni, aby pochopili tyto komplikované objevy. Nyní ve světle našich vymožeností a našeho většího pochopení a doufejme, že i širšího pohledu na vědu, myslím, že stojí za to opět se podívat na Johna Keelyho a jeho experimenty, zda nepředběhl svou dobu a jsou-li předpoklady, že bychom dnes mohli využít výsledky jeho výzkumu.
Podstatou všech tvrzení v článcích, otištěných v "Scientific American", bylo to, že Keelyho vědecká kariéra nebyla ničím jiným než sérií podvodů, spáchaných na hloupých, nemyslících lidech, kteří nebyli schopni pochopit vědu a vyvrátit jeho divoká tvrzení. (1, 2, 3) A to navzdory faktu, že mnoho významných mužů vědy, včetně takových, jako Joseph M. Leidy, M.D., z Pennsylvania University, James M. Wilcox, M.D., spisovatel a významný fyzik, důkladně zkoumalo Keelyho vynálezy, jeho laboratoř a vědecké demonstrace, které Keely prováděl, a nemohli odhalit žádný podvod. Vlastně byli zcela přesvědčeni o platnosti Keelyho úspěchů a o jeho kompetenci ve vědeckých metodách. (4)
Po Keelyho smrti několik vyšetřovatelů z časopisu "Scientific American" šlo do Keelyho staré laboratoře hledat důkazy na podporu jejich tvrzení o podvodu. (2) Mysleli si, že našli, co hledali, když zvedli několik prken z podlahy a našli velkou (o průměru čtyři stopy) odlitou železnou kouli, z níž vyčnívaly kousky rozbité trubky. Váha koule byla odhadnuta na 6.625 liber a vydržela tlak 28.000 liber na čtvereční palec.
Tato událost oživila obvinění, vznesená proti němu během jeho života, že používal stlačený vzduch k provádění svých zázračných výkonů, které, kdyby byly pravé, by Keelymu mohly přinést jmění.
Novinový článek, napsaný ještě za Keelyho života, vypráví příběh železné koule. Zdá se, že novinářský slídil, který psal tento článek, se šel podívat ke Keelyovi s vyhlídkou na informace pro svůj článek. Našel vynálezce v jeho laboratoři, jak dělá velkou díru v podlaze. Keely přivítal reportéra, ale nezdál se být v hovorné náladě, protože zřejmě spěchal. Po zvětšení díry Keely připojil podivný řemen s několika mechanismy, do něho zabudovanými, ke svému pasu. Potom připojil tenký drát vedoucí od řemene k velké kouli, odpočívající v rohu laboratoře.
Za několik okamžiků intenzivní Keelyho koncentrace se těžká koule pomalu zvedla několik palců nad podlahu. Keely potom dopravil vznášející se železnou kouli nad otvor v podlaze a dovolil, aby obrovská hmota jemně dosedla na zem pod úrovní podlahy. Po několika úpravách řemenového mechanismu se zdálo, že Keely opět upadl do stavu koncentrace. V tu chvíli se koule pomalu, ale neúprosně zabořila do země, ovládaná silou, opačnou k levitaci - supergravitací. Keely evidentně způsobil, že se váha koule zvýšila do takové míry, že se zabořila do pevné země, jako těžký kámen do bahna. Vynálezce novináři řekl, že jenom dělal pořádek ve své laboratoři a odklízel zastaralá zařízení.
Tato demonstrace Keelyho ovládání gravitace by bývala měla navždy umlčet humbuk o stlačeném vzduchu, ale lidé raději věří tomu, čemu chtějí věřit, nebo tomu, co je jim předloženo k věření. Keely použil kouli o mnoho let dříve jako jímku na uskladnění éterických par, ale nové objevy v generování síly způsobily, že již nebylo nutné energii uskladňovat. (4) Byl potom schopen vést energii speciálně upravenými dráty, vyrobenými z drahých kovů. (4)
Když byl major Ricarde-Seaver, F.R.S. v Philadelphii, byl svědkem činnosti stejného gravitačního pásu. Major viděl, jak Keely přemisťuje velký vibrační motor o výkonu 500 koňských sil z jedné části své laboratoře do druhé. Ohromený inženýr řekl, že je nemožné stroj přemístit bez pomoci jeřábu, což by znamenalo odstranit střechu laboratoře. Gravitační pás byl jedním krokem ke Keelyho "vzducholodi" nebo "vzdušnému navigátoru", jak ji nazýval. (4)
Do roku 1896 Keely zdokonalil svůj systém do té míry, že postavil a demonstroval svoji vzducholoď tisku, stejně jako Ministerstvu války (dnes Ministerstvo obrany). Loď měla kruhový půdorys o průměru 6 stop. (11) Na ní bylo umístěno malé sedadlo před klávesnicí. Ke klávesnici byla připojena sada jemně naladěných rezonančních desek a vibrační mechanismy. (14) Keely vysvětlil, že když tyto desky jsou polarizovány pro "negativní přítažlivost", loď se zvedne a vznáší se nad zemí. (11) Loď nyní byla pod vlivem éterického polárního proudu. Po uklidnění davu Keely způsobil, že vzducholoď byla urychlena na libovolnou rychlost. (11) Když Ministerstvo války bylo svědkem demonstrace na otevřeném poli, vzducholoď zrychlila z nulové rychlosti na 500 mil za sekundu během několika vteřin. Na Keelyho, který seděl na sedátku před klávesnicí pod širám nebem a pomocí klávesnice řídil vzducholoď, zrychlení vůbec nepůsobilo. Vládní úředníci, přestože na ně demonstrace udělala dojem, neviděli využití pro toto složité zařízení, proto se jím dál nezabývali.
(Bratři Wrightové předváděli své letadlo v KittyHawk, N.C. 17. prosince 1903 -- o 7 let později!)
Řídicí mechanismus se skládal z řady 100 vibračních tyčí, reprezentujících enharmonickou a diatonickou stupnici. když byla polovina tyčí utlumena, loď se pohybovala rychlostí 500 mil za hodinu. Když byly utlumeny všechny tyče, gravitace se opět ujala vlády a loď přistála na zemi. (14)
V systému pohonu lodi nebylo pohyblivých částí. Nepůsobilo na ni počasí a mohla vzlétnout i za bouřky. Přístroj pro navigaci lodi se od pohonné jednotky značně lišil.
Můžete si myslet, že místo pokroku v našem kosmickém věku dochází k úpadku. Máme odporné automobily, hlučná letadla, hrubou sílu kosmických raket...
"KEELY, John Ernest<* Worrell, americký dobrodruh:
narozen - Philadelphia, Pa., 3. září 1837<**
zemřel - Philadelphia, Pa., 18. listopadu 1898
V mládí byl tesařem. Před rokem 1872 se začal zajímat o hudbu a potom tvrdil, že ladicí
vidlička mu vnuknula myšlenku na nový zdroj energie. V roce 1874 byla vytvořena akciová
společnost za účelem shromáždění finančních prostředků na zdokonalení a podporu jeho
údajného objevu. Keely postavil a zničil mnoho modelů, pořádal exhibice, na nichž bylo
předváděno mnoho pozoruhodných a nevysvětlitelných efektů, ale nikdy nedosáhl žádného
důležitého výsledku. Po jeho smrti bylo zjištěno, že tzv. Keelyho motor byl poháněn
neviditelným přístrojem na stlačený vzduch, a že celý projekt byl podvodný. (8)
* (autorova poznámka: Ernst je správné hláskování)
** (autorova poznámka: správné datum narození je 1827)
Keelyho rodiče zemřeli během epidemie, když byl ještě chlapec, a vychovali ho prarodiče. Jeho dědeček Ernst byl skladatelem, který vedl orchestr v německém Baden-Badenu před svou emigrací do Philadelphie. Ernst rychle zjistil, že jeho vnuk je génius ve hře na housle a hodně mu pomohl tím, že mu dal základy hudby.
Kariéra hudebníka dobrodružného ducha tohoto génia nelákala, neboť zjistil, že věda o vibracích, na nichž je hudba založena, jej přitahuje mnohem víc. Keely byl zaujat slavným prohlášením Paganiniho, že by se svými houslemi mohl zničit most. (4)
Jeden zajímavý (ale neověřený) příběh o Keelyovi se týká doby, kdy ještě jako mladý chlapec postavil svůj první motor na volnou energii. Byl tvořen řadou 17 lastur, 8 z nich bylo připevněno k malému kolu, tvořícímu rotor. Stator se skládal z 9 lastur připevněných kolem vnějšího obvodu kola, ale nepřipevněných k rotujícímu kolu. John měl hodně mušlí, takže mohl vybrat takové, které byly naladěny na stejnou frekvenci. Když byl "motor" sestaven, kolo se pomalu otáčelo, cvakalo a lupalo v něm, protože nebylo vyvážené, ale přesto se točilo. Johnova podnikavá povaha ho přivedla na myšlenku vložit celou konstrukci do krabice a vybírat od svých kamarádů ze sousedství penny za to, že mohou pohlédnout do krabice na otáčející se kolo. Říkáte, nemožné? Výzkumný vědec v Los Angeles, dr. Ruth Drown, tvrdil, že zvláštní dlouhá spirála (o stejné křivce, jako má lastura) vyzařuje podivnou energii. (15)
Když se mladý Keely učil tesařem, použil své výplaty na experimenty se zvukovými vibracemi. Kolem roku 1866, kdy experimentoval s akustickými vibracemi, objevil dosud neznámou energii. Podrobil vodu zvukovým vibracím a došlo k explozi, která zničila jeho přístroj. Šest let intenzivních experimentů uplynulo, než byl schopen produkovat tuto energii podle přání. Zjistil, že 42.800 kmitů za sekundu okamžitě odpaří vodu a přemění v energii. (11) Tuto energii nazval éterickou silou. Keely nazval proces změny vody na éterickou sílu jako rozklad (disociace). (6)
V průběhu těchto experimentů Keely vyčerpal své zdroje a potřeboval finanční pomoc. V roce 1872 demonstroval výrobu éterické síly disociací vody s použitím zvukových vibrací skupině podnikatelů z Philadelphie, kteří se zajímali o možnost využití éterické síly k pohonu motoru. (4) Byli svědky zvedání velkých hmotností a produkce tlaku až 20.000 liber na čtvereční palec a jeho převod na standardní atmosferický tlak 30 palců (762 mm) rtuťového sloupce bez změny teploty. Na základě této demonstrace se podnikatelé rozhodli kolem Keelyho objevu zorganizovat společnost. (4) Jejím prvořadým cílem bylo vyvinout a zkonstruovat motor využívající éterickou sílu jako pohonnou energii. Byla založena roku 1874 a nazvána Keely Motor Company. Společnost se neukázala být ničím jiným než přítěží pro Keelyho bez prakticky žádné finanční pomoci. Nebyl obchodníkem a tento podnik ho nezajímal, a tak Keely Motor Company byla nakonec rozpuštěna.
Během epizody s Keely Motor Company Keely pokračoval ve svém výzkumu a podporovalo ho několik blízkých přátel, kteří věřili v hodnotu jeho práce. To mu umožnilo pokračovat ve svém výzkumu přes nedostatek peněz.
Později Mrs. Clara Jessup Bloomfield-Mooreová, vdova po bohatém výrobci papíru a známém spisovateli, Keelyho zachránila a financovala pokračování a rozšíření jeho výzkumu. Během této doby Keely žil na Walnut Street 909 v Philadelphii se svou ženou Annou. Paní Mooreová zaplatila hypotéku na Keelyho dům a poskytla mu osobní plat, aby mohl nerušeně pracovat na svých objevech.
Jediným dodnes dobře známým záznamem o Keelylovi a jeho výzkumu je biografie od paní Mooreové, která seznámila svět s jeho objevy. (4) Pokud se někdo zajímá o Keelyův systém, vylatí se strávit čas studiem knihy KEELY AND HIS DISCOVERIES od paní Mooreové. (Knihu lze objednat u Health Research, PO BOX 70, Mokelumne Hill, CA 95245 za cca 18 dolarů.)
Tento vědec, budu mu říkat dr. X, prováděl experimenty s ultrazvukem ve sloupci vody. Předmětem experimentů bylo objevit prostředky separace různých hustot materiálů jejich nalitím do sloupce vody, který byl podroben vibracím stojatých ultrazvukových vln. Uspořádání experimentu je načrtnuto na obr. 3-3 (s ohledem na omezení BBS následuje popis).
Barium - titanový převodník byl upevněn na spodku trubky, která byla dole uzavřena a nahoře otevřená. Do trubky se nalila čistá voda a vodní sloupec byl "naladěn" tak, aby se stojatá vlna vytvořila při frekvenci 40 kHz. Převodník byl napájen zesilovačem o výkonu 700 Wattů, na jehož vstup byl připojen ultrazvukový frekvenční generátor. Po zapnutí převodníku se začala voda do určité míry vypařovat, protože do vody bylo převedeno velké množství energie. Aby se ve sloupci vody udržela stojatá vlna, bylo použito zpětnovazební zařízení, které zvyšovalo frekvenci, když se voda vypařovala a měnila se její teplota.
Jako test se dr. X rozhodl provést experiment pouze s čistou vodou, aby se přesvědčil, že se s vypařováním vody bude zvyšovat frekvence. Když byl experiment zahájen, všechno krásně fungovalo. Dr. X pravidelně zapisoval hodnoty přístrojů a přesvědčoval se, že stojatá vlna byla udržována. Náhle voda bez varování z otevřené trubky zmizela. Podíval se nahoru, protože se domníval, že voda vyšpíchla na strop, když ke svému překvapení uviděl ve stropě díru. Díra měla stejný průměr jako vnitřní průměr trubky. Další vyšetřování ukázalo, že díra byla i ve střeše! Dr. X zkontroloval své poznámky a zjistil, že poslední frekvence, kterou zaznamenal, byla 41.300 Hz. Krátce na to voda zmizela. Protože mezi posledním záznamem frekvence a zmizením vody byl krátký interval, frekvence vyslaná do převodníku byla vyšší než naposled zaznamenaná frekvence a dr. X řekl, že dost dobře mohla být blízko hodnotě 42.800 Hz, Keelyho disociační frekvenci. (11) Tato očividně nebezpečná událost způsobila, že dr. X své zařízení demontoval a pokusil se o jiný přístup k problému. Tento experiment ukazuje cestu, jak použít naši moderní technologii v kombinaci s Keelyho zákony disociace k přeměně hmoty v energii bez použití radioaktivních materiálů nebo extrémně drahých urychlovačů částic.
Do roku 1872 se Keely naučil zákony sympatických vibrací do té míry, že byl schopen disociovat vodu a vzduch na éterické páry. Zhruba přeloženo do jazyka moderní fyziky - byl schopen harmonicky přeměnit hmotu na čistou energii <*. Byl schopen vytvořit tlak 20.000 liber na čtvereční palec (PSI, pounds per square inch) a tuto sílu použil k zvedání obrovských hmotností. Keely udělal první skutečně "atomové" dělo. Byl to jednoduchý, starý moždíř, používající "nálož" éterické síly k vyslání projektilu na cíl. Zdokonalená verze tohoto děla byla předvedena členům ministerstva války v roce 1884. (2) Jejich stanovisko bylo takové, že je pro ně příliš komplikované, než aby je mohli pochopit.
* (poznámka autora: Einsteinova slavná rovnice E=MC^2 je převodním vztahem, který udává množství energie v dané hmotě.)
Během tohoto období horečného úsilí došlo mnohokrát k explozím, někdy byly neškodné, jindy Keelyovi znemožnili pracovat několik týdnů. Při použití zvukových vibrací k disociaci vody, byl schopen okamžitě vyvinout tlak, který se pohyboval v rozmezí 10.000 až 20.000 PSI. Tento tlak byl dosahován bez vývinu tepla při jeho produkci a bez produkce chladu při vypouštění stlačeného média do vzduchu. Skeptičtí vědci, kteří byli svědky demonstrací, se domnívali, že onou silou je jednoduše stlačený vzduch, jak se mnozí pokoušeli tvrdit.
V období let 1872 až 1882 byly všechny Keelyovy myšlenky a energie věnovány vývoji motoru využívajícího éterické síly. Dva roky byly ztraceny úsilím vynalézt automatické uspořádání, které by umožnilo, aby Keelyho stroj mohl být obsluhován jakýmkoli operátorem. Během tohoto období byl Keely v rozpacích, když měl vysvětlit, proč měl tolik těžkostí s vývojem svého univerzálně použitelného motoru.
V tomto kritickém bodě paní J. F. Hughesová (praneteř Charlese Darwina) slyšela o Keelyových výzkumech a poslala mu svou knihu "The Evolutions of Tones and Colours". Následující tvrzení z této knihy pomohlo správně nasměrovat Keelyho úsilí:
"Zákon, který vyvíjí a řídí harmonii, vyvíjí a řídí vesmír."
Přibližně ve stejné době paní Mooreová dala Keelyovi práci profesora Johna MacVicara s názvem "Sketch of a Philosophy or Ether the True Protoplasm". Tyto dvě rozhodující knihy poskytly Keelymu pevný filozofický základ a zvedly oponu, což mu umožnilo manipulovat s gravitací, setrvačností, soudržností, momentem, elektřinou a magnetismem plus mnoha dalšími silami, které Keely objevil.
Pýcha a žárlivost významných mužů vědy, takových jako Sir William Thompson a Lord Raleigh, který odmítl být svědkem produkce éterické síly, způsobily, že Keely nezískal kompetentní stoupence. Muži "vědy" se zdají být nejpomalejší při uznávání pravd poté, co byly objeveny, a to zvláště tehdy, když objevitel nemá uznávané profesionální pověřovací listiny. Keely takové pověřovací listiny neměl, protože ani nedokončil střední školu. Dva tisíce let uplynuly mezi Pythagorovými objevy (497 př. Kr.) a jejich znovuobjevením Koperníkem (1500 po Kr.) Tycho de Brahe (1546-1601), slavný dánský astronom, vzdoroval pythagorejskému systému až do své smrti. Galileo (1564-1642) ho přijal a demonstroval v celé jeho čistotě. Jeho odměnou bylo mučení úředníky inkvizice. Zdá se, že ti, kdo hájí pravdu to dělají tváří v tvář smrti z rukou těch, kdo pravdu neznají.
Keely byl neustále týrán těmi, kdož nevěděli nic o jeho vědě. Takzvaní vážení muži vědeckého establishmentu zesměšňovali a zlechčovali jeho úsilí, nazývali ho podvodníkam a lhářem, přitom se ani nenamáhali navštívit jeho demonstrace.
Keelyho nejhorším nepřítelem však byl on sám. Byl chudým obchodníkem. Dovolil manipulátorům s akciemi zneužít jeho objevy a nechat ho bez peněz. Jeho odmítnutí dovolit komukoli dotknout se jeho zařízení způsobilo, že ho nazývali podvodníkem. Nejdříve, když se pokoušel naučit ostatní používat jeho zařízení a mít výsledky, byl neúspěšný; ale v roce 1884 vybudoval důkladné základy pro své objevy a byl schopen postavit Liberátor, který byl schopen obsluhovat jeho právník, pan Collier, a bratr tohoto právníka George, a vyrábět éterické páry. Do té doby bylo nutné, aby Keely alespoň položil své ruce na operátora, aby zařízení fungovalo.
Major Ricarde-Seaver, člen Královské společnosti v Edinburgu, jel do Philadelphie navštívit Keelyho, aby se přesvědčil na vlastní oči, jaká je skutečná povaha Keelyho úspěchů. Po důkladném prozkoumání jeho systémů se Ricarde-Seaver vrátil do Anglie a řekl, že Keely pracoval a zřejmě ovládal síly, o jejichž povaze, nebo dokonce existenci, absolutně nic nevěděl, a pokud je mu známo, ani moderní věda.
Mezi jeho významné stoupence patřil profesor Joseph M. Leidy, M.D. z Pennsylvánské univerzity, oceněný Lyellovou medailí v roce 1884 v Londýně a v roce 1888 Cuvierovou cenou od Francouzské akademie věd. Také James M. Wilcox, M.D., autor knihy "Rational Cosmology". Ti byli svědky posílání éterické síly skrze dráty ze zlata, stříbra a platiny a pohánění různých laboratorních přístrojů. Po demonstraci byl drát přestřižen a dán jim k prohlídce. Drát byl pevný; přístroje tedy nemohly být poháněny sstlačeným vzduchem. (4)
Mezi těmi, kdo byli svědky Keelyho produkce energie v roce 1872, byli muži, kteří znali cenu Keelyho výzkumu, a kteří mu poskytli peníze a povzbuzovali ho, aby vytrval. Paní Mooreová dala Keelyovi knihu, která ho dovedla k přesvědčení, že je na jiné cestě, která je nekonečně důležitější než vynalézání; zejména zdroj života a spojovací články mezi inteligencí, vůlí a hmotou. Když změnil své cíle z vynalézání na čistý výzkum, jeho pokrok byl téměř nepřerušovaný.
Keelyho původní chybou bylo to, že se snažil vynalézat, místo aby prováděl základní výzkum. Patnáct let se Keely snažil postavit motor používající éterickou sílu jako energii pro pohon, než objevil, že je nemožné využít éter jinak než jako médium pro jiné síly. Tyto síly souvisí s polárním proudem země a jsou sladěny s Keelyho systémem "sympatických vibrací" (tj. v rezonanci s jistými harmonickými zvuky). Při následujícím výzkumu fenoménu rezonance Keely dosáhl velmi pokročilého pochpení vesmíru.
Po období, kdy objevoval zákony ovládající vibrace, produkující éterickou sílu, Keely uvěřil, že energie, kterou čerpal, je médiem vládnoucím vesmíru. Tato síla řídí vzestup a pokles slunce a planet při jejich pohybu po nebi. Vládne minerálům, vegetaci a říši zvířat a je obecnou silou, která vše reguluje.
Keely při demonstracích dokázal, že hmota může být dále dělena různými řády vibrací. Při každém novém dělení hmoty se vyvíjí zcela nové a odlišné "prvky". Možná je to potvrzením toho, co tvrdili okultisté, že existuje sedm úrovní kosmické energie. Současní rozbíječi atomů s jejich miliardou voltů nepřišli s ničím novým, protože Keely o sto let dříve dokázal dělit hmotu pomocí harmonických vibrací.
Ukázal, že všechny sympatické proudy energie jsou složeny z trojice proudů vibračních toků. Ty se vztahují k magnetickým, elektrickým, gravitačním a duchovním tokům. Tyto zákony ovládají všechny molekulární hmoty od nejmenších částic atomů až po galaxie a samotný vesmír. Tyto toky jsou vyzařovány ze sluncí a hvězd směrem k planetám a postupně až k jádrům atomů. Jelikož tyto toky mají vibrační povahu a jsou naladěny na příslušné sféry, Keely věřil, že tento fakt je základem pro pojem "hudba sfér".
Gravitace je vlastně trojité spojující záření a nikoli tok. Je to věčně existující síla, vstupující do všech forem hmoty. Keely věřil, že gravitace je základním zdrojem, z něhož pochází všechna hmota.
Keely nazýval proud energie, přicházející na zemi v oblasti pólů ze slunce, jako polární proud. Třemi proudy síly v tomto polárním proudu jsou: magnetismus, elektřina a gravitace. (4)
Ze všech svých experimentů a výzkumů Keely určil a popsal systém vibračních podmínek, za nichž dochází k shlukování energie do molekulárních struktur a jejich vzájemné rezonanční vztahy. (4) Hromada jeho vědeckých pojednání se ztratila. S výjimkou jeho biografie od paní Mooreové, svět považuje jeho systém za ztracený. Avšak Keely diskutoval o základních zákonech svého systému se svým blízkým přítelem, Williamem J. Colvillem, nakladatelem a badatelem v oboru metafyziky a velmi známým autorem metafyzické literatury. Colville zakomponoval Keelyho systém do málo známého metafyzického románu s názvem Dashed Against the Rock. Je to příběh o mladém vědci z "establishmentu", který je po krocích a etapách veden k přijetí zákonů, vládnoucích duchovní vědě. Dostává pokyny od postavy, která představuje Keelyho, jménem Mr. Aldebaran, mystika a vědce, který pronikl hluboko do tajemství přírody. Kniha obsahuje více než 40 nových zákonů fyziky, Keelyho nákres molekuly, jak ji viděl svým vibračním mikroskopem, plus mnoho jiných pohledů, pronikajících do podstaty života. Mnoho zde zmiňovaných zákonů bylo v době publikování knihy neznámých; avšak později byly objeveny naší moderní vědou.
Dashed Against the Rock byl a dosud je vzdáním holdu velkému muži, který dosáhl velkého pochopení přírody a jejích zákonů, jako žádný jiný čkověk. Nyní je na nás znovuobjevit Keelyho systém vibrační fyziky a přinést mír a volnou energii světu v době, kdy to nejvíc potřebuje.
2. "The Keely Motor Fraud." Scientific American, January 28, 1899, pg. 56-60.
3. "Death of John Keely." Scientific American, December 1898, pg.354.
4. Moore, Clara Bloomfield. Keely and His Discoveries, London: Kegan, Paul, Trench, Trubner & Co., Inc., 1893.
5. Moore, Clara Bloomfield. "Mr. Keely's Etheric Force." Lippincott's, 1887, pg. 249-254.
6. Keely, John Worrel. "Latent Force." Lippincott's, 1891, pg. 639- 644.
7. Moore, Clara Bloomfield. "The Keely Motor Secret." Lippincott's, 1887, pg. 300-309.
8. Encyclopedia Americana, 1973, pg. 333.
9. Moore, Clara Bloomfield. "Who Is The Greatest Genius of Our Age?" Review of Reviews, July 1890, pg. 45.
10. "The Story of the Keely Myth." Review of Reviews, April 1899, pg. 475.
11. Moore, Clara Bloomfield. "Aerial Navigation". The Arena, August 1894, pg. 386-395.
12. Moore, Clara Bloomfield. "Keely's Present Position." Lippincott's, 1891, pg. 797-803.
13. Besant and Leadbeater, "Occult Chemistry". London: Theosophical Publishing House, 1919.
14. "The Propeller Described," New Science Review, Vol. 1, 1895, pg. 46.
15. Day, Langston, "New Worlds Beyond the Atom", London: Vincent Stuart Pub., 1956.
16. Colville, William J., "Dashed Against the Rock", Boston: Colby and Rich, Publishers, 1894.
17. Moritzen, Julius, "The Extraordinary Story of John Worrel Keely", Cosmopolitan, April 1898, pg. 633-640.