5 Montáž kolektorů
5.1 Montáž na střechu
5.1.1 Montáž nad krytinu a umístění kolektorů na plochou
střechu
Pro montáž nad krytinu se svépomocné kolektory hodí jako předem
zhotovené velkoplošné moduly. Plochy kolektoru vystavené povětrnostním vlivům
musí být pak patřičně oplechovány. Malé kolektory s plechovými vanami se dnes ve
svépomocných skupinách nevyrábějí.
Při instalaci kolektorů na plochou střechu
nebo zem se rovněž mohou použít hotové moduly včetně zadní stěny.
Na jedné
ubytovně pro mládež ve Villachu bylo při celoalpské akci stavebních skupin
připraveno 63 m2 kolektorové plochy, betonové patky a ocelové stojky k nim za
dva dny. Pomocí autojeřábu bylo celé zařízení během několika hodin vyzdviženo na
plochou střechu a instalováno. Skla byla do modulů vložena a fixována až na
střeše.
Obr. 38: Instalace na plochou střechu ubytovny ve
Villachu
5.2 Montáž do střechy
Když to dovolí orientace a sklon
střechy, je integrace kolektorů do střešní krytiny nejestetičtějším a cenově
nejvýhodnějším řešením. U této varianty jsou všechny stavební součásti
integrovány do střechy. Vzniká tak málo venkovních ploch a žádná spojovací
potrubí nevedou venkem. Ztráty tepla jsou minimalizovány.
Obr. 39: Solární zařízení integrované do střechy
5.2.1 Montáž rámů kolektorů
Při integraci solárních
kolektorů do střešní krytiny se na odpovídající ploše odstraní střešní krytina a
střešní latě. Na střešní krokve popř. na kontralatě na záklopu je umístěno pouze
dřevěné bednění nebo dřevěná deska jako nosná vrstva. Jde-li o bednění, které je
prodyšné, dá se na něj s dostatečnými přesahy ještě fólie zabraňující proudění
vzduchu kolektorem (může být i vodotěsná, pro všechny případy) i pro zabránění
vniknutí hmyzu.
Podle typu kolektorového pole se skleněné jednotky umístí buď
v jedné řadě vedle sebe nebo ve dvou až třech řadách nad sebou. Profily ze
smrkového dřeva bez suků o rozměru 90 mm ´ 35 mm tvoří rámy kolektorů a jsou
připojeny k bednění vruty s hlavami pro rychlé šroubování (Spax). Při uspořádání
skel do dvou řad nad sebou se pokládají ještě stejné hranoly dovnitř v odstupu
730 (980) mm světlé šířky, které se šroubují k rámovým profilům i k zadní stěně,
což je možné, neboť u dvou nebo třířadých kolektorových polí jsou absorpční
pruhy většinou vestavěny svisle. U jednořadých kolektorových polí se dělá pouze
okrajový rám, meziprofily odpadají. Absorpční pruhy leží u jednořadých polí
většinou vodorovně. Horní okraj kolektoru na straně k hřebeni střechy tvoří
L-profil, který je našroubován na horní napříč ležící dřevěný profil rámu
kolektoru. Z estetických důvodů by měly být všechny dřevěné součásti, které
budou u hotového kolektoru viditelné, přetřeny solárním lakem na černo.
Akrylátový solární lak je odolný vůči horku a nevypařuje se.
Obr. 40: Střešní konstrukce s vestavěnými kolektory
Obr. 41: Horní dřevěný L-profil
Obr. 42: Pokládání izolačních desek z černě kašírované minerální vlny
Obr. 43 Montáž háčku k uchycení skla
V příští pracovní etapě musí být navrtány průchody pro trubky do zadní stěny
kolektoru. K tomu je vhodná vrtací korunka nebo vykružovací nástroj o průměru 35
až 40 mm. Otvory se vrtají až zcela v rohu. O kus větší než je průměr trubky se
dělají, aby umožnily její volný pohyb vlivem teplotní roztažnosti, která činí
1,7 mm/m při změně teploty o 100 K; protože se teplota mění až o 200 K, je na
délce 6 m potřeba mít vůli celkem alespoň 21 mm. Tím máme hotový obal kolektoru.
Izolační desky kolektoru potažené skelnou tkaninou o rozměru 1950 mm ´ 730 mm ´
60 mm se vkládají černě potaženou stranou nahoru. Aby klempíř po montáži
kolektorů mohl bez problémů provést oplechování, tak se na spodní dřevěný profil
na straně blíže k okapu se přimontuje plechový připojovací úhelník. Měl by být
ze stejného materiálu jako ostatní oplechování střechy. Použití různých kovových
materiálů by na střeše vedlo k elektrochemické korozi. Oplechování dolní hrany
rámu se přišroubuje současně s háky pro uchycení skla. Pokud se oplechování musí
složit z více částí, měly by se jednotlivé části asi o 2 cm přesahovat,
přesahující plošky se slepí silikonem. Každou skleněnou tabuli budou dole držet
dva nerezové háky, asi15 cm od okrajů skla.
5.2.2 Vestavba absorbérů
Absorpční pruhy se spájí už
ve stavební skupině, nebo se z nich sestavují absorbérová pole přímo na
místě.
Od určité délky pruhu, v závislosti na typu absorbérového pásu, se
absorpční pruhy vestavěné vodorovně zajišťují proti prověšování. Pro tento účel
se hned po spájení absorpční pruhy snýtují se svislými proužky měděného plechu o
šířce cca 2 cm. Plechový proužek se připevní tak, aby na obou stranách
přesahoval asi o 3 cm. Nahoře je fixován šroubem k dřevěnému rámu. Nad sebou
ležící vodorovná pole se přes plechové proužky snýtují k sobě. U dvouřadých
kolektorových polí jsou absorpční pruhy položeny na výšku. Přitom není zapotřebí
žádné vyztužení, protože pruhy volně visí dolů
Obr. 44: Vestavění do střechy, boční pohled na horní okraj
Dachsparren |
střešní krokev |
Konterlattung |
kontralatě |
Kaltdachschalung |
záklop |
Man. Lufttopf |
nádržka s ventilkem pro ruční odvzdušnění |
Fühlerrohr |
trubice pro čidlo |
Fühlerkabel |
kabel pro čidlo |
Kolektorvorlauf |
vývod z kolektoru |
Winddichte Folie |
fólie zabraňující cirkulaci vzduchu |
Rahmenholz 90 x 35 mm |
rámové hranoly 90 mm x 35 mm |
L-Profilholz |
dřevěný L-profil |
Alu-T-Profil |
hliníkový T- profil |
Solarglas prismiert |
jemně hrbaté solární sklo |
Sammelrohr für den TINOX Absorber |
sběrná trubka pro absorbér TINOX |
Kolektorrücklauf |
zadní stěna kolektoru |
Dämmung 6 cm |
izolace 6 cm |
Obr.45. Spodní připojení ke střeše (na straně blíže k okapu)
Sammelrohr |
sběrná trubka |
Dämmung 6 cm |
izolace 6 cm |
Winddichte Folie |
větrotěsná fólie |
Kaltdachschalung |
záklop |
Sparren |
krokve |
Kolektorrücklauf |
přívod do kolektoru |
Konterlattung |
kontralatě |
Solarglas prismiert |
solární sklo |
Glashaltewinkel mit Gumieinlage |
plechový háček pro držení skla s gumovou vložkou |
EPDM Hohlprofilgummi mit Silikon befestigt |
dutá profilová guma EPDM připevněná silikonem |
Winkelschiene Alu-braun |
oplechování hrany rámu, hnědý hliníkový plech |
Rahmenholz 90 x 35 mm |
rámové latě 90 mm x 35 mm |
Obr. 46 Detailní schéma propojení absorbéru
Spájená absorbérová pole se položí do kolektorového rámu na izolaci. Podle
kolektorového připojení jsou již připraveny ve stavební skupině různé distanční
objímky. Součástky se dle plánu připraví k pájení (tj. očistí až na kov),
zasunou do sebe a spájejí.
Při pájení plynovým plamenem v blízkosti dřeva je
nutné učinit odpovídající bezpečnostní opatření. Hrozí nebezpečí vzniku požáru!
Je třeba pod pájené místo vsunout ohnivzdornou rohož nebo plech. Použitím
odporových pájecích kleští lze toto nebezpečí minimalizovat. V každém případě je
nutné dávat velký pozor!
Veškeré absorbéry a sběrná potrubí musí být
instalovány s alespoň mírnými spády správného směru. Žádná trubka nesmí být
přesně vodorovná, natož aby se střídaly úseky opačných spádů. Spád může, při
dokonale rovné trubce, být možná i pouhý jeden centimetr na šest metrů (lepší je
ale několikanásobný) - je nutné jej v takovém případě pečlivě ověřit.
Obr. 47: Pokládání absorbérových polí
Dokonalé vyspádování bylo užitečné vždycky, už kvůli snadnému plnění
solárního okruhu. U naprosté většiny dnešních kolektorů má ale ještě daleko
podstatnější důvod: když při osluněném kolektoru neběží čerpadlo (např. proto,
že zásobník je již naplno ohřátý), může rychle vznikající pára jen tehdy
vytlačit z kolektoru opravdu všechnu kapalinu. Pokud by se tak nestalo a v
kolektoru zůstaly někde kapky nebo dokonce celé kapsy s kapalinou, ty pak budou
vřít dál, kapacita expanzní nádoby přestane za chvilku stačit a ze systému bude
unikat vroucí kapalina přetlakovým ventilem
5.2.3 Připojení trubice pro teplotní čidlo
Čidlo
kolektoru by mělo co možná nejpřesněji měřit teplotu kapaliny na výstupu z
kolektoru. V žádném případě nesmí být čidlo připevněno až vně kolektoru.V
takovém případě je teplota registrovaná solárním regulačním zařízením - pokud
čerpadlo stojí - mnohem nižší než skutečná teplota kapaliny a solární čerpadlo
se zapíná příliš pozdě.
Jako výhodné se ukázalo umístění čidla kolektoru tak,
jak to znázorňují obrázky 34, 35 nebo 58.
Objímka pro čidlo se obvykle pájí v
kolektoru do poslední sběrné trubky a trubička pro čidlo se prostrčí izolační
vrstvou a otvorem vyvrtaným v zadní stěně kolektoru. Čidlo se potom zasune do
trubice a zajistí klínkem proti vyklouznutí. V případě poruchy lze čidlo vyjmout
a zasunout nové. Je zcela nezbytné zajistit možnost budoucího přístupu k tomuto
místu. Může dojít k poškození čidla bleskem (to se skutečně stává) nebo přepětím
a musí být vyměnitelné.
5.2.4 Tlaková zkouška kolektoru
Než se namontují skla,
měla by být přezkoušena těsnost pájených spojů. K tomu se výstup nebo vstup z
kolektoru uzavře tlakovou zátkou. Na druhou trubku se připojí přes manometr a
kohout kompresor. Kolektor se natlakuje na 6-8 bar a pomocí speciálního spreje
nebo saponátové pěny se přezkouší těsnost spojů které se pájely až na místě.
Pokud je některý pájený spoj netěsný, musí se opět zahřát a lépe propájet. V
každém případě je vhodné po uzavření kohoutu nechat kolektor pár desítek minut
natlakovaný; tlak by se měl měnit jen podle teploty absorbéru.
Zkoušku není
vhodné provádět pomocí vody. Případné netěsnosti v pájených spojích by byly
vodou minerálně znečištěny, což může bránit jejich opětnému spájení. Vodou
protečené netěsné pájené spoje musí být pak rozděleny a znova spájeny. Kromě
toho, kdyby všechny trubky v kolektoru nebyly dokonale spádované, což by ale
bylo přípustné jen u neselektivních absorbérů, jejichž náplň zůstane i při
maximální teplotě (kolem 120 °C) kapalná, nějaká voda by v kolektoru zůstala a
mohla by takové místo při zmrznutí roztrhnout.
Obr. 48: Natlakovaný kolektor po uzavření kohoutu
5.2.5 Montáž skleněných částí
Než mohou být položena
krycí skla, musí být namontovány hliníkové T-profily. Pokud se má vestavět dvě
nebo více skel nad sebe, probíhají kolektorem meziprofily shora dolů ve
vzdálenosti 730 (980) mm od sebe. V tomto případě se hliníkové T-profily
našroubují na ně i na boční okraje.
Tam, kde kolektorové pole sestává z jedné
řady skel, probíhají absorpční pruhy vodorovně. V tomto případě jsou opěrné latě
našroubovány na hliníkové T-profily již v montážní skupině, a spolu s nimi se
pak položí shora dolů napříč na absorbéry. Profil nesoucí sklo se tak opírá
nejen o horní a spodní rám, ale přes absorbér a izolační vrstvu i o zadní stěnu
kolektoru.
Na hliníkové T-profily se navlečou podkládací gumové profily a stlačí podél
profilu, aby dole nepřečnívaly. Na zcela vnější hrany se gumy nedávají, tam
později nasadí klempíř ve výšce horní hrany skleněné tabule (5 mm nad hliníkovým
T-profilem) postranní oplechování kolektoru.
Na plochu horního dřevěného
L-profilu se mezi hliníkové profily do předvrtaných otvorů vtlačí dva distanční
špuntíky. Sklo se o ně opře ve výšce 3 mm nad plochou L-profilu.
Na spodní
rám kolektoru se mezi hliníkové T-profily nalepí silikonem dutá, případně i
složitěji profilovaná guma z EPDM a pomocí hřebíků s malinkou hlavičkou se
přibije (obr. 50). Pak se gumový profil povytáhne tak, aby hlavička horní
vrstvou prošla dovnitř a držela jen dolní vrstvu profilu. Je potřeba dávat pozor
na to, aby guma byla ustřihnuta asi o 2 až 5 mm delší než je meziprostor, do
něhož má být položena, a byla do tohoto prostoru vtlačena celá, protože se při
nízkých teplotách smršťuje a mohou se vytvořit štěrbiny, kterými pak vniká
vzduch.
Obr. 49: Boční připojení na střechu
Obr. 51: Aby byla hrana skla v háčku chráněna, navlečou se na ni kousky
gumových profilů
Potom se položí skla, očištěná na vnitřní straně a na hranách. Pro ochranu
hran skleněných tabulí se buď na hranu skla navleče kousek stejného gumového
profilu, který je navlečen na hliníkových T-profilech, nebo se do háčku položí
gumová vložka.
Pokud se pokládají dvě skla nad sebe, provede se příčné
spojení hran umístěných nad sebou pomocí H-profilu. Nejprve musí být položena
spodní skleněná tabule. H-profil se vyčistí acetonem.
Do H-profilu se vpraví
dole a nahoře tenký, ale po celé délce jdoucí proužek silikonu (novou tryskou),
a profil se nalepí na horní hranu spodního skla. Pak se položí horní sklo a
pomalu se zasune do H-profilu. Silikon je v této štěrbině bezpodmínečně nutný,
protože bez utěsnění by se voda protlačila přes kapilární štěrbiny do
kolektoru.
Horní okraj skla leží na distančních špuntech, které byly vsazeny
do L-profilu. Mezera mezi skleněnou deskou a L-profilem se teď vyplní silikonem.
Skleněná deska leží nakonec na silikonu.
Skla se pak zafixují krycí gumou.
Také krycí guma se při nasazování po malých úsecích stlačuje, aby dole moc
nepřesahovala, i když má délkovou rezervu; tu potřebuje, protože se při mrazech
smršťuje.
Obr. 52: Příčné těsnění mezi dvěma nad sebou ležícími skly se provede pomocí
H-profilu
Obr. 53: Pokládání krycí gumy
Guma by měla po montáži přesahovat o jeden až dva centimetry. Teprve po zimě,
po dalším pokusu ji stlačit do délky T-profilu, ji lze případně zkrátit.
Nezbytné klempířské práce, které zajistí vodotěsné napojení na střešní krytinu,
by měly být rozhodně přenechány profesionálnímu řemeslníkovi.
5.3 Instalace pomocí jeřábu
5.3.1 Vyhotovení a instalace velkoplošných kolektorů
V
poslední době se montážní skupiny přiklánějí k tomu, aby byl velkoplošný
kolektor včetně zadní stěny vyroben již v dílně. Pomocí nákladního auta nebo
velkého přívěsu jsou přepravovány moduly na místo instalace a tam jsou pomocí
autojeřábu vyzdvihnuty na střechu.
Když je všechno dobře připraveno, trvá
montáž pomocí jeřábu asi hodinu a je někdy výhodnější než sestavování přímo na
střeše.
Obr. 54: Montáž zařízení o ploše 12 m2 pomocí jeřábu za 20
minut.
5.4 Armatury v solárním zařízení
5.4.1 Čerpadlový modul
Jako výhodné pro montážní
skupiny se ukázalo také sestavení provozních a bezpečnostních komponentů do
jednoho modulu. Díky organizované skupinové práci je zaručeno správné smontování
všech komponentů. Navíc je pak montáž zařízení, kterou provádějí stavebníci sami
nebo ji provádí instalatér, značně zjednodušena.
Modul sestává z provozně technických komponentů, jako je oběhové čerpadlo,
uzavírací, plnící a vyprazdňovací kohouty, zpětná záklopka, a dále z
bezpečnostních prvků, jako je přetlakový ventil, teploměr vratky do kolektoru a
manometr ke kontrole provozního tlaku.
Obr. 55 Čerpadlový modul, výroba v montážní skupině
Všechny použité součásti musejí odolávat maximálním provozním teplotám v
solárním zařízení (až těsně pod 200 °C). Modul se připraví natolik, aby při
montáži zařízení stačilo jen připojit expanzní nádobu a připájet k modulu měděné
potrubí. Nejdůležitější komponenty modulu a jejich funkce budou detailně popsány
následujících odstavcích.
Schéma:
Solární moduly pro směr do kolektoru a směr z kolektoru,
pro selektivní absorbéry:
5.4.2 Oběhové čerpadlo
Vedle správného sladění plochy
kolektorů a výměníku tepla určuje hmotnostní nebo objemový výkon teplotní rozdíl
mezi vstupem do kolektoru a výstupem z kolektoru. Při malých rozdílech odpovídá
pracovní teplota kolektoru střední hodnotě vypočtené z obou těchto teplot. Čím
vyšší je pracovní teplota, tím méně příznivý je při jinak stejných podmínkách
stupeň účinnosti kolektoru. Při správně naplánovaném připojení a dimenzování
čerpadla by měla být pracovní teplota kolektoru pouze o 5 až 15 K (vysoký
průtok) /9/ vyšší než momentální teplota v zásobníku v oblasti tepelného
výměníku. Při příliš nízkém průtoku stoupá pracovní teplota kolektoru do
nežádoucí výšky. Pokud je průtok zvolen příliš velký, odebírá čerpadlo zbytečně
mnoho elektřiny. Vhodný hmotnostní tok činí 40 až 50 l/h na 1 m2 plochy
kolektoru.
Pro malá zařízení do 12 m2 plochy kolektoru a do 50 m délky
potrubí se použijí malá třístupňová oběhová čerpadla jako je například GRUNDFOS
Typ UPS 25-50. U větších nebo složitějších zařízení je pro výběr vhodného
čerpadla nutný výpočet tlakových spádů.
Obr. 56a: Oběhové čerpadlo (GRUNDFOS)
5.4.3 Zpětná klapka a pojistný ventil
Aby při nočním
ochlazení kolektorů nedošlo k "vybíjení" zásobníku samotížnou cirkulací, musí
být instalována zpětná klapka. Navíc by měla být všechna připojení k zásobníku
(kromě přívodu studené pitné vody) tažena přes termosifon. Tyto sifonové smyčky
musejí sahat 10 průměrů trubky od připojení k zásobníku směrem dolů a nesmí být
izolovány. Tak se zabrání i při nedostatečně funkci zpětné klapky tomu, aby se
kolektor v noci ohříval prostřednictvím teplého zásobníku.
Obr. 56 b: Termosifonové připojení do zásobníku
Obr. 56 c: Zpětná klapka
Obr. 56 d: Přetlakový ventil
Úlohou pojistného ventilu je upouštět přetlak, který může vzniknout následkem
přehřátí kolektorů. Pokud je expanzní nádoba správně dimenzována, může k tomuto
problému dojít prakticky jen při poruše expanzní nádoby. Když se pojistný ventil
otevře, uniká médium i ve formě páry. Na výstupu z ventilu je třeba pamatovat na
odváděcí potrubí se záchytnou nádobou. Průřez výstupu ventilu však nesmí být
omezen. Protože hadice z umělé hmoty (např. 1´´) je za těchto podmínek velmi
horká a měkká, musí být fixována pomocí objímky. Přetlakový ventil by neměl vést
do kanálu, protože pak dochází ke ztrátám mrazuvzdorné kapaliny. Poté, co byla
odstraněna příčina otevření ventilu, může být médium znovu z kanystru do
solárního okruhu načerpáno. Otevírací tlak je u pojistných ventilů používaných v
solárních zařízeních, v závislosti na použitém absorbéru a koncepci systému,
mezi 3 až 6 bary.
5.4.4 Expanzní nádoba
Protože se objem tekutiny v
solárním okruhu se stoupající teplotou zvětšuje, je nezbytné instalovat expanzní
nádobu. Plní v podstatě tři úlohy: přijímá přebytek kapaliny do zásoby,
zachycuje kapalinu při jejím roztahování v důsledku zahřívání v solárním okruhu
a zachycuje kapalinu vytlačenou v důsledku vzniku páry v kolektoru.
Expanzní
nádoba je rozdělena gumovou membránou na dvě části. Jedna část je vyplněna
plynem. Ta musí ve studeném stavu vykazovat určitý přetlak o hodnotě asi o 0,5
bar nižší než je provozní tlak zařízení. Tak je zaručeno, že objemové ztráty
vzniklé odlučováním zbytkového vzduchu ze solárního okruhu po naplnění zařízení
a kontrakcí kapaliny v mraze budou vyrovnány.
Přetlak nádoby činí obvykle 2,5
bar a měl by být před montáží zkontrolován manometrem. Když chybí tlak, může být
vzduch doplněn pumpou nebo pomocí kompresoru (u benzínové pumpy).
Při výpadku
elektrického proudu nebo provozní poruše za plného slunečního svitu dochází v
kolektorech k tvorbě páry (v každém případě, pokud jsou použity moderní
selektivní absorbéry). Stejně je tomu, když regulace vypne čerpadlo, protože
zásobník již dosáhl nejvyšší přípustné teploty (běžný stav za letního slunečného
počasí). Vznikající pára rychle vytlačuje kapalinu z kolektorů. Aby bylo možné
zvládnout i tento problém, je expanzní nádoba dimenzována tak, aby mohla pojmout
veškerou kapalinu obsaženou v kolektorech, navíc k přebytkům objemu vznikajícím
teplotní roztažností kapaliny až po bod varu. Tak je dosaženo toho, že ani v
extrémních podmínkách nedojde k otevření pojistného ventilu.
Obr. 57: Expanzní nádoba
Při klesající teplotě absorbéru pára kondenzuje a zařízení se znovu naplňuje
kapalinou z expanzní nádoby. Odvzdušňovat není co, protože v kolektoru byla pára
a nikoli vzduch. Během parní fáze se nesmí provádět odvzdušňování, protože jinak
tepelné médium ve formě páry unikne ze systému a je ztraceno.
Předepsaný
objem expanzní nádoby pro solární zařízení s plochou kolektorů do 8 m2 a délkou
potrubí do 20 m je 24 litrů, pro větší zařízení do 12 m2 činí 35
litrů.
Montáž expanzní nádoby se provádí přes speciální armaturu. Jedná se o
šroubení, které samo těsní, když musí být expanzní nádoba vyměněna. Expanzní
nádoba musí totiž být, stejně jako přetlakový ventil, s kolektorovým polem
spojena nepřerušeně.
5.4.5 Kontrolní přístroje
Pro kontrolu tlaku a teploty
je do čerpadlového modulu vestavěn teploměr a manometr.
Provozní tlak
zařízení musí být nastaven tak, aby i na nejvyšším místě zařízení (zpravidla v
kolektorech) byl vždy ještě minimální tlak 1 bar. Protože se manometr obvykle
nachází v blízkosti zásobníku, tedy většinou ve sklepě, musí se k tomuto
minimálnímu tlaku ještě přičíst statický tlak vodního sloupce (10 m vodního
sloupce odpovídá tlaku 1 baru). Zpravidla se zařízení plní přetlakem 2,8 - 3
bar.
5.4.6 Montáž odvzdušňovacích ventilů
Aby při plnění a
během provozu mohl odcházet vzduch ze systému, musí být na nejvyšším místě
systému umístěno odvzdušňovací zařízení. U zařízení integrovaných do střechy je
nejlepší, když je jejich vývod tažen ve vnitřním prostoru střechy od kolektorů
vodorovně nebo lehce stoupá. Malé odchylky potrubí směrem dolů po výstupu z
kolektoru jsou ale často nutné a nezpůsobují žádné problémy. V každém případě by
mělo být odvzdušňovací zařízení instalováno na dobře přístupné místo na půdě a
ve svislé poloze, aby do něj mohly snadno unikat bublinky vzduchu.
Obr. 58 Odvzdušňovací nádobka s ručně ovládaným ventilkem a zvláštní upevnění
trubičky pro čidlo, která v přívodním porubí zasahuje až do kolektoru
Pro vysoké teploty se hodí zejména kovem utěsněné ruční odvzdušňovací
zařízení s nádobkou pro odlučování a jímání plynu. Odvzdušňovací ventilek musí
být přístupný a v případě potřeby se ručně otevře.
Automatické odvzdušňovací
ventily se pro systémy se selektivními absorbéry použít nesmějí. Jsou-li
absorbéry starobylé, jen černě natřené, pak se automatické odvzdušnění může
použít jen tehdy, když je provozní tlak v solárním okruhu tak vysoký, že v
absorbéru nemůže vznikat ani při teplotách kolem 120 stupňů pára. Automatické
odvzdušnění solárního okruhu s low-tech absorbéry musí být odolné takovým
teplotám, tj. nesmí mít např. plovák z umělé hmoty.