Copyright, Harold Aspden, 2002

Důvodem přirozeně je, že vědci neuznávají vakuum jako zdroj energie. Říkají nám, že vakuum je, jednoduše řečeno, pouhé "nic", ale přesto v učebnicích píší, že vakuum má magnetickou permeabilitu, označovanou jako µ_o, která má hodnotu 4x10^-7 henry na metr, a permitivitu 1/µ_oc² 8.854187817x10^-12 faradů na metr.

Podotýkám, že magnetické vlastnosti jsou zde také zahrnuty vzhledem k tomu, že konstanta µ_o je v permitivitě také zahrnuta, stejně jako rychlost světla c. Magnetismus v podstatě vzniká pohybem elektrických nábojů a pohyb znamená energii. Vakuum, které je pouhé "nic", také nějak určuje rychlost světla c, faktor ve slavné rovnici pro energii E = Mc², a přesto vědci ignorují vakuum jako potenciální zdroj energie. Je toho skutečně mnoho, co se musí naučit o tomto aspektu energetické vědy a mým záměrem je zde tento aspekt ve čtyřech bodech shrnout.

Připojil bych dva stejné kondenzátory k indukční cívce, aby vytvořily rezonanční systém a nechal bych energii oscilovat mezi těmito dvěma kondenzátory - jeden se bude nabíjet, zatímco druhý se bude vybíjet. Energii bych čerpal například zapojením zátěže mezi svorky označené R na obr. 1.

Obr. 1

Obr. 2

Kdybych nepoužil stejnosměrný zdroj vysokého napětí, potom přesto existuje možnost, že bych mohl dostat trvalé oscilace a čerpat malé množství "volné energie", ale pouze v tom případě, že by induktor byl velký a vinutý silným drátem, aby měl velmi malý odpor.

Obr. 3

"se týká spojení dvou nebo více jednoduchých nebo složených spirál a železných jader nebo magnetů takovým způsobem, aby produkovaly trvalý elektrický proud bez pomoci galvanické baterie."

U.S. Patent No. 119,825, který byl v roce 1871 udělen Danielu McFarland Cookovi z Mansfieldu, Ohio, nám říká, jak postavit zařízení, které nějakým způsobem generuje elektřinu bez viditelného zdroje energie. Zde vidím zařízení, v němž elektrický náboj může oscilovat mezi dvěma komponentami a nějak generovat stálý přebytek výstupní energie, který je dodáván vinutími na těchto dvou indukčních cívkách. Zde není žádný zdroj vysokého napětí, ale pouze vinutí ze silného drátu.

Za druhé - pak je zde téměř neuvěřitelný příběh o úsilí dr. Henry Moraye. V jedné zprávě se říká, že 21. prosince 1925 Moray a tři další muži, kteří byli povoláni jako svědci, se vydali do jednoho kaňonu v USA, kde široko daleko nebyly dráty s elektrickým vedením. Drátová anténa byla napnuta mezi dva body vysoko nad zemí a k této anténě byl připojen Morayův přístroj, který byl druhou svorkou uzemněn. Zdálo se, že elektrická energie jako by pocházela z ničeho. Prý byl napájen radiační energií, energií, která byla nějakým způsobem přenášena éterem, ale navzdory opakovaným demonstracím (při některých z nich byla dodávána energie řádově v kilowattech), Morayův objev, nehledě na náš rostoucí hlad po nových zdrojích energie, si nenašel cestu do moderní technologie. Důvodem je samozřejmě nedůvěra ze strany našich učených vědců plus nepochopení podstaty tohoto nového zdroje energie.

V popisu Morayova zařízení od T. J. Yatese z Cornell University s datem 16. března 1929 se praví, že při demonstraci, které byl svědkem, byly na stůl postaveny dvě dřevěné bedny. V jedné bedně byl umístěn vysokofrekvenční transformátor a v druhé bylo deset velkých kondenzátorů a deset malých kondenzátorů, všechny byly propojeny dráty a spojeny s anténou. Vidíme tedy, že nějakým způsobem je možné postavit rezonanční LC obvod, který je schopen čerpat energii éteru s pomocí antény umístěné vysoko ve vzduchu nad úrovní země, která dodává vysoké stejnosměrné napětí, ale není třeba mít stálý přísun energie, abychom vysvětlili, co bylo pozorováno.

Za třetí, existují zprávy o přístroji na "volnou energii" komunity Methernitha ve Švýcarsku. Toto společenství vlastní elektrický generátor, který nazývají Thesta-Distatica. Je to výkonný zdroj elektrické energie. Jeho hlavními součástmi jsou indukční cívky připojené k páru Leydenských lahví plus elektrostatický generátor, který zde v Anglii nazýváme Wimshurstův stroj. Když se disky Wimshurstova stroje otáčejí, je generováno vysoké napětí a pulsní výstup nějakým způsobem aktivuje výrobu energie v těchto dvou Leydenských lahvích. Leydenská láhev je pouze kondenzátor, který má soustředné válcové elektrody, jedna vně a druhá uvnitř Leydenské lahve. Také zde máme dva kondenzátory v oscilačním obvodu a stejnosměrný zdroj velmi vysokého napětí, který ale dodává velmi málo energie. Přesto tyto kondenzátory mohou nějakým způsobem čerpat energii éteru a generovat elektřinu, která slouží celé této švýcarské komunitě.

Rozsáhlou zprávu o švýcarském objevu a příběh Henryho Moraye najdete v nedávno publikované knize od Keitha Tutta s názvem 'The Search for Free Energy', vydané v roce 2001 nakladatelstvím Simon & Schuster (ISBN 0-684-86660-9).

Všichni fyzikové slyšeli o Clerku Maxwellovi a Werneru Heisenbergovi. Někteří z nich možná slyšeli o Alexandru Veronnetovi. Maxwellovo jméno je spojeno s přemisťováním elektrických nábojů v éteru (médiu, kterému říkáme "vakuum"). Heisenbergovo jméno je spojeno s kvantovou mechanikou a principem neurčitosti, podle něhož hmota je na mikroskopické úrovni ve vibračním pohybu, elektrony obíhají po nepatrných kruhových drahách kolem jader atomů. Také Veronnet má místo v historii. 16. prosince 1929 Francouzská akademie věd udělila medaili Henryho Poincare Louisi de Broglie za jeho práci v oblasti vlnové mechaniky, ale při této příležitosti byla Veronnetovi udělena Lalandova cena za jeho práci na poli astronomie. Na tomto místě bych chtěl upozornit, že Veronnet došel k závěru, že éter má elektrickou strukturu a skrývá v sobě kvantovaný úhlový pohyb, podobný tomu, o němž jsme se učili z Bohrovy teorie. Veronnet si uvědomil, že kmitavý pohyb v éteru může možná vysvětlit, proč elektrony v atomech mají kvantovaný úhlový moment, to jest, proč mají specifická kvanta energie spojená s jejich rotací.

Obr. 4

A tak, jak se domnívám, je zcela logické, že bychom měli být ovlivněni představami těchto tří velkých mužů vědy a začít zobrazovat éter tak, jak to dělám na obr. 4., který jsem okopíroval ze strany 89 své knihy 'Physics Unified' (ISBN 0-85056-009-8), vydané roku 1980. Zde zobrazuji vakuum jako kubickou strukturu, což je druh uspořádání, který vidíme u krystalů nebo v magnetických doménách feromagnetického materiálu. V každé pomyslné krychlové buňce je částice éteru s kruhovým orbitem, který je u všech částic v synchronním pohybu. Všechny částice mají stejnou elektrickou polaritu a jsou ponořeny v kontinuu rovnoměrného náboje opačné polarity, které je přitahováno středy těchto krychlových buněk, ale je od těchto středů vzdáleno o určitou vzdálenost, aby jejich vzájemná elektrostatická energie nebyla negativní. Proto se musí pohybovat po orbitu, aby bylo zajištěno, že jejich odstředivé síly jsou v rovnováze s elektrostatickými silami, přitajujícími je do středů těchto krychlových buněk. Zní to velmi hypoteticky, ale mohu vás ujistit, že tento model éteru je klíčem k řešení většiny záhad fyziky a je nepochybně správný.

Obr. 5

Když se sám sebe zeptám, co se stane, když je mezi desky tohoto kondenzátoru připojeno napětí, mohu si odpovědět, že náboje éteru budou vychýleny vzhledem ke středům, kolem nichž obíhají po orbitě. Potom se lze domnívat, že nemohou být přesně v synchronismu se svými protějšky kdekoli v blízkém prostoru, pokud nebudou neustále probíhat vysokofrekvenční oscilace výměny energie, o čemž jsem se domníval, že je nemožné. Potom, a oním "potom" míním dobu téměř před padesáti lety, jsem viděl, jak si matka Příroda s tímto problémem poradí. Toto napětí má dva účinky: přemístí náboje éteru ve směru elektrického pole do nové rovnovážné polohy, ale také vyvolává mezi deskami kondenzátoru spojitý pohyb těchto nábojů ve směru kolmém na směr tohoto pole. Potom zde může být absolutní synchronie s vnějším nábojem bez nutnosti vysokofrekvenční výměny energie. Na obr. 5 jsou naznačeny středy oběžných drah a můžeme vidět, že náboje mezi deskami kondenzátoru obíhají po excentrických drahách, a tak jejich rychlosti na orbitu musí být složeny se superponovanou rychlostí, aby byl udržen synchronismus pohybu po orbitu. To znamená, že celá struktura částic éteru mezi deskami kondenzátoru se musí lineárně pohybovat prostorem a tento pohyb zvyšuje napětí mezi těmito deskami.

Jinými slovy, mohu vidět, že jedna jednotka elektrické energie přidaná k náboji kondenzátoru bude doplněna o další jednotku energie, kterou lze přičíst na vrub lineárního pohybu éteru a která bude dodána kvantovým chvěním éteru, protože to je vnější éter, který vnucuje tento pohyb, aby byla zajištěna univerzální synchronie. Zde je zdroj "volné energie", ale tato energie navíc byla uzamčena v tomto pohybu éteru a jakmile se kondenzátor vybije, pohyb ustane a energie se rozptýlí v éteru a dojde k nové rovnováze.

To, co jsem právě popsal, se uplatňuje u deskového kondenzátoru, ale v 50. letech minulého století, kdy jsem zkoumal tento předmět, jsem věděl, že pohyb éteru způsobený elektrickým polem může dodávat jak energii, tak úhlový moment, ale viděl jsem, že jeho význam je omezen na sféru kosmologie a nemá žádný technologický význam. Celý život jsem se zabýval technologickými záležitostmi, ale mé myšlenky se přesto pohybovaly v říši čisté fyziky, a to v doméně těch, kteří hledají pochopení našeho vesmíru jako celku a hledají "Svatý Grál", který se jmenuje "unifikovaná teorie pole"a problém gravitace. S titulem Ph.D. v elektrotechnickém inženýrství jsem pracoval v korporačním prostředí vyspělé technologie a neměl jsem příležitost, abych přispěl k teoretické vědě. Kromě toho, víra reálné médium zvané éter ze mě ve světě teoretické fyziky udělala psance.

Obr. 6

Abychom rychle pokročili kupředu, podívejme se na obr. 6. Zde je nakreslen soustředný kondenzátor. Pohyb éteru, o němž jsem se zmínil, nyní není přímočarý, ale rotační pohyb omezený elektrodami kondenzátoru, a tak, když je napětí na kondenzátoru sníženo, pohyb bude mít setrvačnost a nerozptýlí se kolizemi s éterem v okolí kondenzátoru. Místo toho se bude snažit udržovat elektrický náboj, což znamená, že bude dodávat energii, která bude moci být odebírána z kondenzátoru. Jinými slovy, získali jsme náš "magický kondenzátor". Při vybíjení je schopen dodávat téměř dvojnásobek energie, která byla kondenzátoru dodána během nabíjení!

Jestliže nyní vyvineme technologii, která čerpá energii z éteru, vedeni fyzikálními principy, které zde byly naznačeny, bude patent udělený v roce 1871 pokládán za dřívější objev? Bude práce Henryho Moraye, které byla odmítnuta patentová ochrana, pokládána za dřívější objev? Budou zmatené zprávy, které jsme slyšeli o přístroji společenství Methernitha pokládány za dřívější objev, když jediný závěr je, že byly použity Leydenské lahve (soustředné kondenzátory) ve spojení s Wimshurstovým strojem k výrobě "volné energie", jak tvrdí?

Obr. 7

Pokud se týče těchto překážek, můžeme pochybovat, zdali energie éteru může proudit dostatečně rychle, aby splnila konstrukční požadavky, ale já se na základě zprávy svědků, kteří byli přítomni demonstraci Henryho Moraye, domnívám, že ano. Jedinou překážku, které je třeba věnovat zvláštní pozornost, vidím v účincích velkého proudu, oscilujícího na frekvenci stovek kHz nebo dokonce Mhz ve velkých indukčních cívkách. Existují tací, kteří se obávají nepříznivých vlivů elektromagetického záření při používání mobilních telefonů. Tyto lidi bych chtěl upozornit na Energy Science Report No. 10, kterou jsem publikoval v roce 1997, s názvem "Cyklotronová rezonance v buňkách lidského těla" (ISBN 0-85056-011-X), kde diskutuji reálné nebezpečí, které se vyskytuje na mnohem nižších frekvecích, jež se vyskytují ve vedeních elektrických sítí a u elektrického vytápění. Vysokofrekvenční elektromagnetické záření, které bude unikat z našich budoucích systémů výroby energie může způsobovat pouze interferenční problémy postihující radiovou komunikaci, pokud náhodou bude vysílat ve stejném frekvenčním pásmu.

Dále bych vás chtěl upozornit na článek, který jsem v roce 1996 zveřejnil jako Energy Science Report No. 8 s názvem 'Power from Space: The Correa Invention' (ISBN 0-85056-016-0). Tato zpráva upozorňovala na experimentální objev Alexandra a Paola Correových z Kanady, kteří již ověřili "over-unity" účinnost jejich technologie PAGD (Pulsed Abnormal Glow Discharge). Jak vysvětluji ve zprávě, jejich zařízení funguje na stejném principu, který diskutuji zde. Také bych se chtěl zmínit, že se zajímám o další anomální způsob výroby energie, s nímž Correové experimentují ['The Reproducible Thermal Anomaly of the Reich-Einstein Experiment under Limit Conditions', Infinite Energy, 7, 37, pp. 12-21, 2001]. O tomto fenoménu jsem letos napsal článek do stejného časopisu ['Gravity and its Thermal Anomaly', Infinite Energy, 7, 41, pp. 61-65, 2002].

Ve zprávě č. 8 jsem se také zmínil o přístroji, který zkonstruoval Geoffrey Spence, vynálezce pocházející z Velké Británie. Na tento přístroj mu byl udělen U.S. Patent No. 4,772,816.

Elektrony injektované do komory vytvořené mezi dvěma soustřednými elektrodami jsou odchýleny k vnitřní elektrodě párem magnetů, které poskytují magnetické pole podél osy soustředných elektrod. Jako takové nemůžou dodat nadbytek energie, protože energie vynaložená na urychlení elektronů je zcela absorbována elektrostatickým odpuzováním při nabíjení střední elektrody kondenzátoru. Avšak když tok elektronů pulzuje a ze střední elektrody je odebírán proud elektronů, potom dochází k cyklickému nabíjení a vybíjení. Toto zařízení potom funguje jako "kouzelný kondenzátor".

Obr. 8

Otázkou potom je, jestli Spencerův vynález skutečně funguje a zdali je komerčně životaschopný? Článek o Spencerovi jsem napsal v roce 1996, tedy před šesti lety, a před několika měsíci jsem opět slyšel o tomto projektu. Geoffrey Spence vyvinul prototyp zařízení, které má zpětnovazební smyčku v tom smyslu, že část výstupního výkonu je využívána k napájení zařízení, které udržuje paprsek elektronů. Má energeticky soběstačnou jednotku, která je schopna dodávat kilowatty užitečného elektrického výkonu bez viditelného zdroje energie.

Vzpomínám si, jak Stanley Meyer v roce 1993 na Mezinárodním sympóziu o nové energii konaném v Denveru, Colorado (duben 1993) popisoval svůj takzvaný "vodní palivový článek" ('Water Fuel Cell'). Tvrdil, že produkuje hořlavou směs vodíku a kyslíku pomocí elektrických impulsů přivedených na soustředný válcový kondenzátor používající vodu jako dielektrikum. Jeho vysvětlení a práce publikovaná na konferenci byly zcela nepochopitelné. Používal podivnou terminologii jako 'amp consuming device' nebo 'amp inhibitor'. Usuzoval, že je do procesu výroby palivové směsi zapojen jakýsi druh studené fůze, ale bylo evidentní, že nemá ani ponětí o tom, co je zdrojem onoho přebytku energie.

Vidím začátek, kde hmota, v podstatě protony a elektrony, je rozptýlena v prostoru spolu s elektrickými náboji, které se setkávají, aby zformovaly éter. Jakmile éter zkondenzuje ze stavu chaosu do uspořádaného stavu své kvantové formy a zbaví se malé části své energie, která tvoří tuto hmotu, potom se zrodí fenomén gravitace. Zde je analogie se stavem feromagnetismu, který se objevuje u železa pouze tehdy, když se ochladí do uspořádaného stavu, který vnímáme jako magnetické domény v krystalech železa. Zmiňuji se o tom jednoduše proto, že má doktorská práce na poli feromagnetismu mě přiměla hlouběji přemýšlet o éteru.

Harold Aspden

**************************

See now the NOTES prepared to facilitate discussion of the controversial issues that the above Lecture will have opened.

Zdroj: http://www.energyscience.co.uk/

Po určité době přemýšlení jsem bohužel dospěl k závěru, že způsob čerpání energie, který v tomto článku navrhuje autor, Harold Aspden, je totální nesmysl. Hned vysvětlím, proč. Uvažujme sériový rezonanční obvod, který je tvořen cívkou a Aspdenovým "kouzelným kondenzátorem". Tento obvod budeme budit generátorem např. obdélníkových impulsů, jehož frekvence se bude rovnat rezonančnímu kmitočtu tohoto LC obvodu. Jak známo, v rezonanci dochází k výměně energie mezi kondenzátorem a cívkou. Kdyby Aspdenův "kouzelný kondenzátor" fungoval tak, že při vybíjení by dodával dvojnásobek energie, na kterou byl nabit, znamenalo by to, že při každém cyklu tohoto rezonančního obvodu by se jeho energie zdvojnásobila, což by se projevilo tím, že by napětí oscilací rostlo nade všechny meze, což, jak jistě uznáte, není možné. Na závěr bych chtěl říct, že mě pan Aspden hluboce zklamal. Opravdu nevím, co si mám myslet o celém jeho díle, když je schopen udělat takovou školáckou chybu.