Bezreakční pohon a hybná síla
Alexander V.
Frolov
St.Petersburg, Russia
Anotace
Cílem této zprávy je ukázat některé technické způsoby, které umožňují vytvořit hybnou sílu. Tato síla nevyžaduje reaktivní přesun hmoty. Hybná síla může být aplikována na mnoho druhů aerodynamických systémů a je výsledkem rozdílu tlaku v médiu, které působí na systém. Obvykle je médiem vzduch nebo voda. Analogicky může být za médium považován samotný časoprostor. (Na místě autora bych raději použil pojem éter, protože termín “časoprostor”, vymyšlený Albertem Einsteinem, je matoucí. pp)
Úvod
Připomeňme některé známé výzkumné programy. Jsou známy mechanické systémy získávání hybné síly: precese gyroskopů, gyroskopy o proměnném rádiusu a nelineární vibrace gyroskopů. Existuje však i další metoda: rychlost rotace hmoty může být měněna v různých částech trajektorie, což způsobuje jistý vnitřní gradient tlaku mezi rotorem a statorem. Některé mechanické systémy používají zvláštní vír (kapalinu nebo vzduch). V některých elektromechanických systémech je použit elektricky nabitý rotor k vytváření hybné síly. Jsou známy elektromagnetické systémy, využívající Lorentzovu sílu, magneto-hydro-dynamický efekt, Hallův proud. Jisté antigravitační efekty jsou zkoumány u takzvaných Hooperových obousměrných cívek a u plochých proudových systémů (Mobiusova smyčka). Existuje také stará myšlenka použití diamagnetických výparů, které jsou urychlovány polem permanentního magnetu.
Systémy s vysokými elektrickými potenciály jsou známy z prací N. Tesly a T.T. Browna. Biffeld-Brownův efekt popisuje aktivní sílu, která je vytvářena v plochém kondenzátoru směrem ke kladně nabité desce, jestliže je na kondenzátor přivedeno napětí vyšší než 50 kV. Brown nevysvětlil příčinu této síly, a tak můžeme předpokládat, že tato síla je výsledkem nesymetrie orbitálního pohybu elektronů v atomech dielektrika, vyvolaná elektrickým polem mezi deskami. Asymetrie vede ke gradientu odstředivé síly a vzniku nenulové lineární složky této síly.
Existují také výzkumné programy supravodivosti spojené s antigravitací.
Zvláštní je případ technologie termo-gravitačního pohonu. Obr. 1.1 ukazuje schématické znázornění experimentu, který popsal Rus Alexandr Shegolev jako změny hmotnosti u zahřívané kovové koule. Z vrchní strany byla odstraněna kuželovitá část, aby se vytvořil nenulový tepelný tok této hmoty.
Najděme příčinu této aktivní (bezreakční) síly. Je znám fakt, že interakce mezi atomem nebo molekulou a časoprostorem (rozuměj éterem – viz poznámka výše -pp), které se projevují jako chaotické oscilace nebo pohyby, jsou pokládány za tepelné procesy v hmotě. V hmotných objektech zvláštního tvaru (jako je koule na obr. 1.1) vektorový součet takových oscilací se nerovná nule, takže objekt může dostat určitý impulz (moment) ve směru, který je definován tvarem objektu. Povaha tohoto momentu je stejná jako povaha chaotických impulzů, které jsou přijímány atomem přímo z časoprostoru (z éteru).
Na obr. 1.2 je nakreslen plánek konstrukce dalšího termogravitačního uzavřeného systému: reaktivní tok je transformován nějakým konvertorem. Jednou z mnoha verzí tohoto procesu je ochlazování toku pomocí speciálního víru. Amalogicky k obr. 1.1 je aktivní síla výsledkem nenulového velktorového součtu tepelných procesů každé částice hmoty.
Abychom mohli pokračovat, musíme učinit několik předpokladů o povaze tepelné energie. Podle Pavla D. Ouspenského (ruský filozof) a Nikolaje Kozyreva (ruský astrofyzik) existuje energetická výměna mezi částicí hmoty a takzvaným “tokem času” (Domnívám se, že s časem to nemá nic společného, protože čas je pouze pomocná veličina k vyjádření změn fyzikální reality. Kdyby vědci už konečně připustili existenci éteru, nemuseli by se dopouštět takových myšlenkových kotrmelců. pp) a tento mechanismus existuje pro každou hmotnou částici. Jinými slovy, je to fyzikální mechanismus existence hmoty v toku času. Podle Ouspenského jsou chaotické tepelné oscilace výsledkem této energetické výměny. Podle N.A. Kozyreva hvězdy nemají žádný vnitřní zdroj energie, ale pracují jako nějaký stroj, který transformuje energii “toku času” na energii tepelného záření (elektromagnetické vlny). A tak můžeme učinit závěr: Existence jakéhokoli hmotného systému je definována jeho energetickou výměnou s “tokem času”, která má určitou rychlost.
Moderní fyzika vakua vytvořila pojem “virtuální částice”. Stará myšlenka částic éteru také může vysvětlit chaotické impulsy jako interakci mezi reálnou částicí hmoty a vakuem (éterem). Cíl našeho výzkumu může být nyní formulován následovně: Účinný pohon může být zkonstruován tehdy, jestliže se vytvoří podmínky pro směrovanou energetickou výměnu mezi virtuálními a reálnými částicemi. K interakci dochází vždy a všude, ale celkový vektorový součet je roven nule vlivem spontánní povahy tohoto procesu. Máme možnost tento proces uspořádat jako směrovaný tepelný tok v hmotě pohonu nebo ovlivnit vakuum pomocí silového pole (například elektrického) a uspořádat procesy vytváření a anihilace virtuálních částic. Takový vliv je důvodem elektrických interakcí. Obr. 2.1 ukazuje odpuzování a obr. 2.2 ukazuje přitahování dvou elektricky nabitých těles.
V prvním případě je celkový součet intenzit mezi tělesy menší než intenzita každého z těles. V druhém případě je intenzita mezi tělesy větší než intenzita elektrického pole každého z těles. Vlastně každé elektricky nabité těleso je obklopeno společným úhrnným elektrickým polem, které není symetrické, a určitý gradient intenzity elektrického pole je důvodem Coulombovy síly. Důležité je pochopit, že existuje přímá interakce mezi tělesem a okolním prostorem (éterem) a síla je výsledkem gradientu tlaku jako v případě aerodynamiky. Není třeba vytvářet hypotézy o tzv. “interakci na dlouhé vzdálenosti”, protože všechny silové inerakce (včetně elektrických) jsou jednoduché mechanické účinky v éteru.
Také Lorentzova síla může být považována za výsledek nějakého gradientu v éteru (viz obr. 2.3), protože tlak éteru závisí na relativní rychlosti (velkotovém součtu rozdílu rychlostí). Účinek je obdobou aerodynamického efektu v éteru.
Protože samotná “intenzita pole” je gradient potenciálu, gradient “intenzity pole” (grad E) je kvalitativně nový pojem, který vede k novým fyzikálním účinkům, tj. k aktivní nekompenzované síle.
Předpokládáme-li obecnou povahu uvažovaných příkladů, můžeme dospět k následujícímu závěru: základem všech elektrických a magnetických interakcí je výměna energie, kterou uvažujeme v případě tepelných procesů. “Pole” znamená určitou oblast prostoru, kde procesy interakce mezi éterem a hmotou nejsou chaotické a spontánní procesy, ale jsou do určitého stupně uspořádané. Větší míra uspořádání znamená větší hodnotu síly. Pole je ekvivalent vlivu na procesy impulzu interakce mezi hmotnou částicí a (virtuální) částicí éteru, které způsobuje, že tato interakce působí určitým směrem. Tím se dostáváme na úroveň mechaniky éteru, která je základem všech elektrických a gravitačních fenoménů, to jest elektrogravitační unifikace.
Uvažujme určitou konstrukci, kde vlastnosti hmoty jsou použity k vytvoření výše popsaného gradientu. Je třeba poznamenat, že neexistuje principiální rozdíl mezi částicí hmoty a oblastí prostoru v blízkosti částice, o níž se zmiňoval Faraday. Obojí je éter. A tak když vytvoříme určitou speciální strukturu hmoty, pracujeme s prostorovou strukturou v objemu tohoto hmotného objektu.
Dielektrikum (obr. 3) je umístěno mezi kovové desky a je to nelineární dielektrikum, protože podél siločar elektrické intenzity je vytvořen gradient permitivity. Normálně je polarizace částic dielektrika vzhledem ke kladné a záporné desce symetrická . Ale v našem případě asymetrie vlastností dielektrika vytváří nesymetrii polarizace a v kondenzátoru takového druhu existuje nekompenzovaná síla. T.T.Brown si nechal patentovat podobnou myšlenku v USA, patent 3187206 z 9. května 1959. Nejjednodušším případem je dvouvrstvé dielektrikum (obr. 4.1), kde na hranici mezi dvěma různými dielektriky vzniká síla. Tato síla je známá od roku 1927 a je aplikovaná v průmyslu jako Johnsen-Raabekův efekt.
Uvažujme pokus (obr. 4.2), který uskutečnil Alexander V. Frolov v roce 1997. Základem konstrukce je dielektrická deska o (relativní) permitivitě 6 a druhou vrstvu tvoří dielektrikum o permitivitě 1. Plocha desky je 100 centimetrů čtverečních. Stejnosměrný zdroj napětí je domácí konstrukce. Mezi deskami je rozdíl potenciálů 10kV. Vypočítaná aktivní síla by měla být 0,001 N, která byla detekována pomocí rotačního torzního efektu.
Na obr. 5 příklad výpočtu pro komerční letecký a kosmický projekt. Plocha je 100 čtverečních metrů. Kapacita koule o poloměru 1 cm je 1 pF, takže vypočítaná kapacita systému by měla být kolem jednoho mikrofaradu. Je možné vytvořit keramické dielektrikum, u něhož se bude plynule zvyšovat permitivita od 1 do 80. Potenciál 100 kV zcela reálná hodnota. A tak pro tento potenciál a tento povrch získáme elektrický náboj kolem 8 Coulombů. Rozdíl sil, které působí na částice tohoto dielektrika s gradientem permitivity by měl být kolem 80 tun.
Závislost síly na potenciálu je kvadratická, takže je užitečnější zvyšovat potenciál než povrch.
Na závěr řeknu něco o nutnosti
opravdového zákona o zachování impulzu (síly). Název zprávy
“bezreakční pohon” znamená nepřítomnost obyčejného
reaktivního toku hmoty (raketové palivo). V systémech, o nichž byla
výše řeč, reakce existuje, protože rychlost systému se mění a
kompenzační efekt zde je změna impulzu “virtuálních částic”
nebo “částic éteru”. Proto bilance výměny tepelné
energie, o níž jsme psali výše, by se měla změnit a éter se stává
chladnější. To může být detekováno jako 4-rozměrný efekt, protože
rychlost toku času by se v místním prostoru okolo aktivního pohonu
měla změnit.
Alexander V. Frolov
June 20, 1998.
St.-Petersburg
The paper was presented as the report on International Scientific Congress "Space, Time and Gravitation", St.-Petersburg, 1998. Published in the Proceedings of the Congress.
At first time short version of the paper was published in ELECTRIC SPACECRAFT, Leicester, North Carolina 28748 USA, Issue 27, 1997 p.30-31.
Zdroj: http://www.faraday.ru
Z angličtiny přeložil Ladislav Kopecký