5 Montáž kolektorů

5.1 Montáž na střechu

5.1.1 Montáž nad krytinu a umístění kolektorů na plochou střechu

Pro montáž nad krytinu se svépomocné kolektory hodí jako předem zhotovené velkoplošné moduly. Plochy kolektoru vystavené povětrnostním vlivům musí být pak patřičně oplechovány. Malé kolektory s plechovými vanami se dnes ve svépomocných skupinách nevyrábějí.
Při instalaci kolektorů na plochou střechu nebo zem se rovněž mohou použít hotové moduly včetně zadní stěny.
Na jedné ubytovně pro mládež ve Villachu bylo při celoalpské akci stavebních skupin připraveno 63 m2 kolektorové plochy, betonové patky a ocelové stojky k nim za dva dny. Pomocí autojeřábu bylo celé zařízení během několika hodin vyzdviženo na plochou střechu a instalováno. Skla byla do modulů vložena a fixována až na střeše.

Obr. 38: Instalace na plochou střechu ubytovny ve Villachu

5.2 Montáž do střechy

Když to dovolí orientace a sklon střechy, je integrace kolektorů do střešní krytiny nejestetičtějším a cenově nejvýhodnějším řešením. U této varianty jsou všechny stavební součásti integrovány do střechy. Vzniká tak málo venkovních ploch a žádná spojovací potrubí nevedou venkem. Ztráty tepla jsou minimalizovány.

Obr. 39: Solární zařízení integrované do střechy

5.2.1 Montáž rámů kolektorů

Při integraci solárních kolektorů do střešní krytiny se na odpovídající ploše odstraní střešní krytina a střešní latě. Na střešní krokve popř. na kontralatě na záklopu je umístěno pouze dřevěné bednění nebo dřevěná deska jako nosná vrstva. Jde-li o bednění, které je prodyšné, dá se na něj s dostatečnými přesahy ještě fólie zabraňující proudění vzduchu kolektorem (může být i vodotěsná, pro všechny případy) i pro zabránění vniknutí hmyzu.
Podle typu kolektorového pole se skleněné jednotky umístí buď v jedné řadě vedle sebe nebo ve dvou až třech řadách nad sebou. Profily ze smrkového dřeva bez suků o rozměru 90 mm ´ 35 mm tvoří rámy kolektorů a jsou připojeny k bednění vruty s hlavami pro rychlé šroubování (Spax). Při uspořádání skel do dvou řad nad sebou se pokládají ještě stejné hranoly dovnitř v odstupu 730 (980) mm světlé šířky, které se šroubují k rámovým profilům i k zadní stěně, což je možné, neboť u dvou nebo třířadých kolektorových polí jsou absorpční pruhy většinou vestavěny svisle. U jednořadých kolektorových polí se dělá pouze okrajový rám, meziprofily odpadají. Absorpční pruhy leží u jednořadých polí většinou vodorovně. Horní okraj kolektoru na straně k hřebeni střechy tvoří L-profil, který je našroubován na horní napříč ležící dřevěný profil rámu kolektoru. Z estetických důvodů by měly být všechny dřevěné součásti, které budou u hotového kolektoru viditelné, přetřeny solárním lakem na černo. Akrylátový solární lak je odolný vůči horku a nevypařuje se.

Obr. 40: Střešní konstrukce s vestavěnými kolektory

Obr. 41: Horní dřevěný L-profil

Obr. 42: Pokládání izolačních desek z černě kašírované minerální vlny

Obr. 43 Montáž háčku k uchycení skla

V příští pracovní etapě musí být navrtány průchody pro trubky do zadní stěny kolektoru. K tomu je vhodná vrtací korunka nebo vykružovací nástroj o průměru 35 až 40 mm. Otvory se vrtají až zcela v rohu. O kus větší než je průměr trubky se dělají, aby umožnily její volný pohyb vlivem teplotní roztažnosti, která činí 1,7 mm/m při změně teploty o 100 K; protože se teplota mění až o 200 K, je na délce 6 m potřeba mít vůli celkem alespoň 21 mm. Tím máme hotový obal kolektoru. Izolační desky kolektoru potažené skelnou tkaninou o rozměru 1950 mm ´ 730 mm ´ 60 mm se vkládají černě potaženou stranou nahoru. Aby klempíř po montáži kolektorů mohl bez problémů provést oplechování, tak se na spodní dřevěný profil na straně blíže k okapu se přimontuje plechový připojovací úhelník. Měl by být ze stejného materiálu jako ostatní oplechování střechy. Použití různých kovových materiálů by na střeše vedlo k elektrochemické korozi. Oplechování dolní hrany rámu se přišroubuje současně s háky pro uchycení skla. Pokud se oplechování musí složit z více částí, měly by se jednotlivé části asi o 2 cm přesahovat, přesahující plošky se slepí silikonem. Každou skleněnou tabuli budou dole držet dva nerezové háky, asi15 cm od okrajů skla.

5.2.2 Vestavba absorbérů

Absorpční pruhy se spájí už ve stavební skupině, nebo se z nich sestavují absorbérová pole přímo na místě.
Od určité délky pruhu, v závislosti na typu absorbérového pásu, se absorpční pruhy vestavěné vodorovně zajišťují proti prověšování. Pro tento účel se hned po spájení absorpční pruhy snýtují se svislými proužky měděného plechu o šířce cca 2 cm. Plechový proužek se připevní tak, aby na obou stranách přesahoval asi o 3 cm. Nahoře je fixován šroubem k dřevěnému rámu. Nad sebou ležící vodorovná pole se přes plechové proužky snýtují k sobě. U dvouřadých kolektorových polí jsou absorpční pruhy položeny na výšku. Přitom není zapotřebí žádné vyztužení, protože pruhy volně visí dolů

Obr. 44: Vestavění do střechy, boční pohled na horní okraj

Dachsparren střešní krokev
Konterlattung kontralatě
Kaltdachschalung záklop
Man. Lufttopf nádržka s ventilkem pro ruční odvzdušnění
Fühlerrohr trubice pro čidlo
Fühlerkabel kabel pro čidlo
Kolektorvorlauf vývod z kolektoru
Winddichte Folie fólie zabraňující cirkulaci vzduchu
Rahmenholz 90 x 35 mm rámové hranoly 90 mm x 35 mm
L-Profilholz dřevěný L-profil
Alu-T-Profil hliníkový T- profil
Solarglas prismiert jemně hrbaté solární sklo
Sammelrohr für den TINOX Absorber sběrná trubka pro absorbér TINOX
Kolektorrücklauf zadní stěna kolektoru
Dämmung 6 cm izolace 6 cm

Obr.45. Spodní připojení ke střeše (na straně blíže k okapu)

Sammelrohr sběrná trubka
Dämmung 6 cm izolace 6 cm
Winddichte Folie větrotěsná fólie
Kaltdachschalung záklop
Sparren krokve
Kolektorrücklauf přívod do kolektoru
Konterlattung kontralatě
Solarglas prismiert solární sklo
Glashaltewinkel mit Gumieinlage plechový háček pro držení skla s gumovou vložkou
EPDM Hohlprofilgummi mit Silikon befestigt dutá profilová guma EPDM připevněná silikonem
Winkelschiene Alu-braun oplechování hrany rámu, hnědý hliníkový plech
Rahmenholz 90 x 35 mm rámové latě 90 mm x 35 mm

Obr. 46 Detailní schéma propojení absorbéru

Spájená absorbérová pole se položí do kolektorového rámu na izolaci. Podle kolektorového připojení jsou již připraveny ve stavební skupině různé distanční objímky. Součástky se dle plánu připraví k pájení (tj. očistí až na kov), zasunou do sebe a spájejí.
Při pájení plynovým plamenem v blízkosti dřeva je nutné učinit odpovídající bezpečnostní opatření. Hrozí nebezpečí vzniku požáru! Je třeba pod pájené místo vsunout ohnivzdornou rohož nebo plech. Použitím odporových pájecích kleští lze toto nebezpečí minimalizovat. V každém případě je nutné dávat velký pozor!
Veškeré absorbéry a sběrná potrubí musí být instalovány s alespoň mírnými spády správného směru. Žádná trubka nesmí být přesně vodorovná, natož aby se střídaly úseky opačných spádů. Spád může, při dokonale rovné trubce, být možná i pouhý jeden centimetr na šest metrů (lepší je ale několikanásobný) - je nutné jej v takovém případě pečlivě ověřit.

Obr. 47: Pokládání absorbérových polí

Dokonalé vyspádování bylo užitečné vždycky, už kvůli snadnému plnění solárního okruhu. U naprosté většiny dnešních kolektorů má ale ještě daleko podstatnější důvod: když při osluněném kolektoru neběží čerpadlo (např. proto, že zásobník je již naplno ohřátý), může rychle vznikající pára jen tehdy vytlačit z kolektoru opravdu všechnu kapalinu. Pokud by se tak nestalo a v kolektoru zůstaly někde kapky nebo dokonce celé kapsy s kapalinou, ty pak budou vřít dál, kapacita expanzní nádoby přestane za chvilku stačit a ze systému bude unikat vroucí kapalina přetlakovým ventilem

5.2.3 Připojení trubice pro teplotní čidlo

Čidlo kolektoru by mělo co možná nejpřesněji měřit teplotu kapaliny na výstupu z kolektoru. V žádném případě nesmí být čidlo připevněno až vně kolektoru.V takovém případě je teplota registrovaná solárním regulačním zařízením - pokud čerpadlo stojí - mnohem nižší než skutečná teplota kapaliny a solární čerpadlo se zapíná příliš pozdě.
Jako výhodné se ukázalo umístění čidla kolektoru tak, jak to znázorňují obrázky 34, 35 nebo 58.
Objímka pro čidlo se obvykle pájí v kolektoru do poslední sběrné trubky a trubička pro čidlo se prostrčí izolační vrstvou a otvorem vyvrtaným v zadní stěně kolektoru. Čidlo se potom zasune do trubice a zajistí klínkem proti vyklouznutí. V případě poruchy lze čidlo vyjmout a zasunout nové. Je zcela nezbytné zajistit možnost budoucího přístupu k tomuto místu. Může dojít k poškození čidla bleskem (to se skutečně stává) nebo přepětím a musí být vyměnitelné.

5.2.4 Tlaková zkouška kolektoru

Než se namontují skla, měla by být přezkoušena těsnost pájených spojů. K tomu se výstup nebo vstup z kolektoru uzavře tlakovou zátkou. Na druhou trubku se připojí přes manometr a kohout kompresor. Kolektor se natlakuje na 6-8 bar a pomocí speciálního spreje nebo saponátové pěny se přezkouší těsnost spojů které se pájely až na místě. Pokud je některý pájený spoj netěsný, musí se opět zahřát a lépe propájet. V každém případě je vhodné po uzavření kohoutu nechat kolektor pár desítek minut natlakovaný; tlak by se měl měnit jen podle teploty absorbéru.
Zkoušku není vhodné provádět pomocí vody. Případné netěsnosti v pájených spojích by byly vodou minerálně znečištěny, což může bránit jejich opětnému spájení. Vodou protečené netěsné pájené spoje musí být pak rozděleny a znova spájeny. Kromě toho, kdyby všechny trubky v kolektoru nebyly dokonale spádované, což by ale bylo přípustné jen u neselektivních absorbérů, jejichž náplň zůstane i při maximální teplotě (kolem 120 °C) kapalná, nějaká voda by v kolektoru zůstala a mohla by takové místo při zmrznutí roztrhnout.

Obr. 48: Natlakovaný kolektor po uzavření kohoutu

5.2.5 Montáž skleněných částí

Než mohou být položena krycí skla, musí být namontovány hliníkové T-profily. Pokud se má vestavět dvě nebo více skel nad sebe, probíhají kolektorem meziprofily shora dolů ve vzdálenosti 730 (980) mm od sebe. V tomto případě se hliníkové T-profily našroubují na ně i na boční okraje.
Tam, kde kolektorové pole sestává z jedné řady skel, probíhají absorpční pruhy vodorovně. V tomto případě jsou opěrné latě našroubovány na hliníkové T-profily již v montážní skupině, a spolu s nimi se pak položí shora dolů napříč na absorbéry. Profil nesoucí sklo se tak opírá nejen o horní a spodní rám, ale přes absorbér a izolační vrstvu i o zadní stěnu kolektoru.

Na hliníkové T-profily se navlečou podkládací gumové profily a stlačí podél profilu, aby dole nepřečnívaly. Na zcela vnější hrany se gumy nedávají, tam později nasadí klempíř ve výšce horní hrany skleněné tabule (5 mm nad hliníkovým T-profilem) postranní oplechování kolektoru.
Na plochu horního dřevěného L-profilu se mezi hliníkové profily do předvrtaných otvorů vtlačí dva distanční špuntíky. Sklo se o ně opře ve výšce 3 mm nad plochou L-profilu.
Na spodní rám kolektoru se mezi hliníkové T-profily nalepí silikonem dutá, případně i složitěji profilovaná guma z EPDM a pomocí hřebíků s malinkou hlavičkou se přibije (obr. 50). Pak se gumový profil povytáhne tak, aby hlavička horní vrstvou prošla dovnitř a držela jen dolní vrstvu profilu. Je potřeba dávat pozor na to, aby guma byla ustřihnuta asi o 2 až 5 mm delší než je meziprostor, do něhož má být položena, a byla do tohoto prostoru vtlačena celá, protože se při nízkých teplotách smršťuje a mohou se vytvořit štěrbiny, kterými pak vniká vzduch.

Obr. 49: Boční připojení na střechu

Obr. 51: Aby byla hrana skla v háčku chráněna, navlečou se na ni kousky gumových profilů

Potom se položí skla, očištěná na vnitřní straně a na hranách. Pro ochranu hran skleněných tabulí se buď na hranu skla navleče kousek stejného gumového profilu, který je navlečen na hliníkových T-profilech, nebo se do háčku položí gumová vložka.
Pokud se pokládají dvě skla nad sebe, provede se příčné spojení hran umístěných nad sebou pomocí H-profilu. Nejprve musí být položena spodní skleněná tabule. H-profil se vyčistí acetonem.
Do H-profilu se vpraví dole a nahoře tenký, ale po celé délce jdoucí proužek silikonu (novou tryskou), a profil se nalepí na horní hranu spodního skla. Pak se položí horní sklo a pomalu se zasune do H-profilu. Silikon je v této štěrbině bezpodmínečně nutný, protože bez utěsnění by se voda protlačila přes kapilární štěrbiny do kolektoru.
Horní okraj skla leží na distančních špuntech, které byly vsazeny do L-profilu. Mezera mezi skleněnou deskou a L-profilem se teď vyplní silikonem. Skleněná deska leží nakonec na silikonu.
Skla se pak zafixují krycí gumou. Také krycí guma se při nasazování po malých úsecích stlačuje, aby dole moc nepřesahovala, i když má délkovou rezervu; tu potřebuje, protože se při mrazech smršťuje.

Obr. 52: Příčné těsnění mezi dvěma nad sebou ležícími skly se provede pomocí H-profilu

Obr. 53: Pokládání krycí gumy

Guma by měla po montáži přesahovat o jeden až dva centimetry. Teprve po zimě, po dalším pokusu ji stlačit do délky T-profilu, ji lze případně zkrátit. Nezbytné klempířské práce, které zajistí vodotěsné napojení na střešní krytinu, by měly být rozhodně přenechány profesionálnímu řemeslníkovi.

5.3 Instalace pomocí jeřábu

5.3.1 Vyhotovení a instalace velkoplošných kolektorů

V poslední době se montážní skupiny přiklánějí k tomu, aby byl velkoplošný kolektor včetně zadní stěny vyroben již v dílně. Pomocí nákladního auta nebo velkého přívěsu jsou přepravovány moduly na místo instalace a tam jsou pomocí autojeřábu vyzdvihnuty na střechu.
Když je všechno dobře připraveno, trvá montáž pomocí jeřábu asi hodinu a je někdy výhodnější než sestavování přímo na střeše.

Obr. 54: Montáž zařízení o ploše 12 m2 pomocí jeřábu za 20 minut.

5.4 Armatury v solárním zařízení

5.4.1 Čerpadlový modul

Jako výhodné pro montážní skupiny se ukázalo také sestavení provozních a bezpečnostních komponentů do jednoho modulu. Díky organizované skupinové práci je zaručeno správné smontování všech komponentů. Navíc je pak montáž zařízení, kterou provádějí stavebníci sami nebo ji provádí instalatér, značně zjednodušena.

Modul sestává z provozně technických komponentů, jako je oběhové čerpadlo, uzavírací, plnící a vyprazdňovací kohouty, zpětná záklopka, a dále z bezpečnostních prvků, jako je přetlakový ventil, teploměr vratky do kolektoru a manometr ke kontrole provozního tlaku.

Obr. 55 Čerpadlový modul, výroba v montážní skupině

Všechny použité součásti musejí odolávat maximálním provozním teplotám v solárním zařízení (až těsně pod 200 °C). Modul se připraví natolik, aby při montáži zařízení stačilo jen připojit expanzní nádobu a připájet k modulu měděné potrubí. Nejdůležitější komponenty modulu a jejich funkce budou detailně popsány následujících odstavcích.

Schéma:
Solární moduly pro směr do kolektoru a směr z kolektoru, pro selektivní absorbéry:

5.4.2 Oběhové čerpadlo

Vedle správného sladění plochy kolektorů a výměníku tepla určuje hmotnostní nebo objemový výkon teplotní rozdíl mezi vstupem do kolektoru a výstupem z kolektoru. Při malých rozdílech odpovídá pracovní teplota kolektoru střední hodnotě vypočtené z obou těchto teplot. Čím vyšší je pracovní teplota, tím méně příznivý je při jinak stejných podmínkách stupeň účinnosti kolektoru. Při správně naplánovaném připojení a dimenzování čerpadla by měla být pracovní teplota kolektoru pouze o 5 až 15 K (vysoký průtok) /9/ vyšší než momentální teplota v zásobníku v oblasti tepelného výměníku. Při příliš nízkém průtoku stoupá pracovní teplota kolektoru do nežádoucí výšky. Pokud je průtok zvolen příliš velký, odebírá čerpadlo zbytečně mnoho elektřiny. Vhodný hmotnostní tok činí 40 až 50 l/h na 1 m2 plochy kolektoru.
Pro malá zařízení do 12 m2 plochy kolektoru a do 50 m délky potrubí se použijí malá třístupňová oběhová čerpadla jako je například GRUNDFOS Typ UPS 25-50. U větších nebo složitějších zařízení je pro výběr vhodného čerpadla nutný výpočet tlakových spádů.

Obr. 56a: Oběhové čerpadlo (GRUNDFOS)

5.4.3 Zpětná klapka a pojistný ventil

Aby při nočním ochlazení kolektorů nedošlo k "vybíjení" zásobníku samotížnou cirkulací, musí být instalována zpětná klapka. Navíc by měla být všechna připojení k zásobníku (kromě přívodu studené pitné vody) tažena přes termosifon. Tyto sifonové smyčky musejí sahat 10 průměrů trubky od připojení k zásobníku směrem dolů a nesmí být izolovány. Tak se zabrání i při nedostatečně funkci zpětné klapky tomu, aby se kolektor v noci ohříval prostřednictvím teplého zásobníku.

Obr. 56 b: Termosifonové připojení do zásobníku

Obr. 56 c: Zpětná klapka

Obr. 56 d: Přetlakový ventil

Úlohou pojistného ventilu je upouštět přetlak, který může vzniknout následkem přehřátí kolektorů. Pokud je expanzní nádoba správně dimenzována, může k tomuto problému dojít prakticky jen při poruše expanzní nádoby. Když se pojistný ventil otevře, uniká médium i ve formě páry. Na výstupu z ventilu je třeba pamatovat na odváděcí potrubí se záchytnou nádobou. Průřez výstupu ventilu však nesmí být omezen. Protože hadice z umělé hmoty (např. 1´´) je za těchto podmínek velmi horká a měkká, musí být fixována pomocí objímky. Přetlakový ventil by neměl vést do kanálu, protože pak dochází ke ztrátám mrazuvzdorné kapaliny. Poté, co byla odstraněna příčina otevření ventilu, může být médium znovu z kanystru do solárního okruhu načerpáno. Otevírací tlak je u pojistných ventilů používaných v solárních zařízeních, v závislosti na použitém absorbéru a koncepci systému, mezi 3 až 6 bary.

5.4.4 Expanzní nádoba

Protože se objem tekutiny v solárním okruhu se stoupající teplotou zvětšuje, je nezbytné instalovat expanzní nádobu. Plní v podstatě tři úlohy: přijímá přebytek kapaliny do zásoby, zachycuje kapalinu při jejím roztahování v důsledku zahřívání v solárním okruhu a zachycuje kapalinu vytlačenou v důsledku vzniku páry v kolektoru.
Expanzní nádoba je rozdělena gumovou membránou na dvě části. Jedna část je vyplněna plynem. Ta musí ve studeném stavu vykazovat určitý přetlak o hodnotě asi o 0,5 bar nižší než je provozní tlak zařízení. Tak je zaručeno, že objemové ztráty vzniklé odlučováním zbytkového vzduchu ze solárního okruhu po naplnění zařízení a kontrakcí kapaliny v mraze budou vyrovnány.
Přetlak nádoby činí obvykle 2,5 bar a měl by být před montáží zkontrolován manometrem. Když chybí tlak, může být vzduch doplněn pumpou nebo pomocí kompresoru (u benzínové pumpy).
Při výpadku elektrického proudu nebo provozní poruše za plného slunečního svitu dochází v kolektorech k tvorbě páry (v každém případě, pokud jsou použity moderní selektivní absorbéry). Stejně je tomu, když regulace vypne čerpadlo, protože zásobník již dosáhl nejvyšší přípustné teploty (běžný stav za letního slunečného počasí). Vznikající pára rychle vytlačuje kapalinu z kolektorů. Aby bylo možné zvládnout i tento problém, je expanzní nádoba dimenzována tak, aby mohla pojmout veškerou kapalinu obsaženou v kolektorech, navíc k přebytkům objemu vznikajícím teplotní roztažností kapaliny až po bod varu. Tak je dosaženo toho, že ani v extrémních podmínkách nedojde k otevření pojistného ventilu.

Obr. 57: Expanzní nádoba

Při klesající teplotě absorbéru pára kondenzuje a zařízení se znovu naplňuje kapalinou z expanzní nádoby. Odvzdušňovat není co, protože v kolektoru byla pára a nikoli vzduch. Během parní fáze se nesmí provádět odvzdušňování, protože jinak tepelné médium ve formě páry unikne ze systému a je ztraceno.
Předepsaný objem expanzní nádoby pro solární zařízení s plochou kolektorů do 8 m2 a délkou potrubí do 20 m je 24 litrů, pro větší zařízení do 12 m2 činí 35 litrů.
Montáž expanzní nádoby se provádí přes speciální armaturu. Jedná se o šroubení, které samo těsní, když musí být expanzní nádoba vyměněna. Expanzní nádoba musí totiž být, stejně jako přetlakový ventil, s kolektorovým polem spojena nepřerušeně.

5.4.5 Kontrolní přístroje

Pro kontrolu tlaku a teploty je do čerpadlového modulu vestavěn teploměr a manometr.
Provozní tlak zařízení musí být nastaven tak, aby i na nejvyšším místě zařízení (zpravidla v kolektorech) byl vždy ještě minimální tlak 1 bar. Protože se manometr obvykle nachází v blízkosti zásobníku, tedy většinou ve sklepě, musí se k tomuto minimálnímu tlaku ještě přičíst statický tlak vodního sloupce (10 m vodního sloupce odpovídá tlaku 1 baru). Zpravidla se zařízení plní přetlakem 2,8 - 3 bar.

5.4.6 Montáž odvzdušňovacích ventilů

Aby při plnění a během provozu mohl odcházet vzduch ze systému, musí být na nejvyšším místě systému umístěno odvzdušňovací zařízení. U zařízení integrovaných do střechy je nejlepší, když je jejich vývod tažen ve vnitřním prostoru střechy od kolektorů vodorovně nebo lehce stoupá. Malé odchylky potrubí směrem dolů po výstupu z kolektoru jsou ale často nutné a nezpůsobují žádné problémy. V každém případě by mělo být odvzdušňovací zařízení instalováno na dobře přístupné místo na půdě a ve svislé poloze, aby do něj mohly snadno unikat bublinky vzduchu.

Obr. 58 Odvzdušňovací nádobka s ručně ovládaným ventilkem a zvláštní upevnění trubičky pro čidlo, která v přívodním porubí zasahuje až do kolektoru

Pro vysoké teploty se hodí zejména kovem utěsněné ruční odvzdušňovací zařízení s nádobkou pro odlučování a jímání plynu. Odvzdušňovací ventilek musí být přístupný a v případě potřeby se ručně otevře.
Automatické odvzdušňovací ventily se pro systémy se selektivními absorbéry použít nesmějí. Jsou-li absorbéry starobylé, jen černě natřené, pak se automatické odvzdušnění může použít jen tehdy, když je provozní tlak v solárním okruhu tak vysoký, že v absorbéru nemůže vznikat ani při teplotách kolem 120 stupňů pára. Automatické odvzdušnění solárního okruhu s low-tech absorbéry musí být odolné takovým teplotám, tj. nesmí mít např. plovák z umělé hmoty.

6 Instalace potrubí