Slabikář studené fúze

Studená fúze, 11 let poté: Co je nového?

(Toto je aktualizace článku "Cold fusion, 1994: What's it all about?", který se nachází pod tímto článkem.

STEVEN B. KRIVIT 

Jedenáct let uplynulo od doby, kdy Eugene Mallove a Jed Rothwell napsali „Slabikář studené fúze“. Nyní je rok 2005. Co je nového? A co ne? Tento článek stručně odpovídá na tyto otázky.

Je smutné, že největší změnou  je ztráta Eugena Mallove, který byl brutálně zavražděn na jaře roku 2004. V době, kdy píšu tento článek, tato záhada není vyřešena, ani nejsou známa jména podezřelých.

Podívám-li se na dnešek z perspektivy roku 1994, zdá se, jako by výzkum studené fúze v průběhu posledních pěti let ztratil značnou část své hybnosti, třebaže se nyní zdá, že může dojít k jeho obrození. V roce 1994, kdy byl výzkum v USA financován společností Electric Power Research Institute (EPRI) a v Japonsku ministerstvem průmyslu a mezinárodního obchodu, panoval značný optimizmus. Do poloviny 90. let však byly tyto programy odloženy, protože se zdálo, že nedochází k významnému pokroku.

Časopisy Journal of Electroanalytical Chemistry a Fusion Technology, které do té doby byly ochotny přijímat práce o studené fúzi, změnily svou politiku a tyto práce přestaly otiskovat. Jen málo časopisů bylo ochotno tyto práce publikovat. Japonský Časopis pro aplikovanou fyziku byl pozoruhodnou výjimkou.

V tédo době se předpovědi v Malloveových a Rothwellových článcích zdály být realistické, založené na pokroku, který pozorovali. Se solidním, ale pomalým pokrokem v roce 1994 nemohli předvídat, nebo si představit zastavení financování a zavírání dveří většiny časopisů. Bohužel přišel a uplynul rok 2000 bez předpovídaného automobilu, poháněného studenou fúzí.

Předpovědi o horké fúzi se také nevyplnily. Mallove a Rothwell psali, že zaniknou všechny tokamaky a že do roku 2005 zmizí Mezinárodní termojaderný experimentální reaktor (International Thermonuclear Experimental Reactor, ITER). Jeho základy dosud nebyly zbořeny.

Navzdory optimizmu stoupenců studené fúze a navzdory cynickému pesimizmu druhých, výzkum studené fúze stagnoval a dokonce trochu získal. Fakta o vědě studené fúze zůstala nezměněna. Nadále se objevovalo helium jako převládající vedlejší produkt. Byly pozorovány neutrony, ale ve velmi nízkých úrovních. Zdá se, že produkované jaderné záření je neškodné pro životní prostředí a pro lidi je bezpečné. Ano, zní to příliš dobře, aby to byla pravda. Fakta pro upřímné skeptiky jsou však snadno dostupná. V posledních letech bylo publikováno několik knih a zpráv autorů  Beaudetta, Krivita & Winocura a Rothwella, které tato fakta potvrzují. 

V roce 2004 se americké ministerstvo energetiky (U.S. Department of Energy, DoE) rozhodlo věnovat studené fúzi druhý pohled. Narozdíl od posledních knih o tomto předmětu, zpráva DoE tvrdí, že na tomto poli není od roku 1989 nic nového. V tomto dokumentu je ukázáno, že zhruba třetina členů poroty souhlasila, že jsou zde anomální efekty, a polovina recenzentů shledala důkazy přebytku energie průkaznými. Závěr, který napsalo DoE, nesouhlasí s všeobecným vnímáním recenzentů a zůstává jaksi záhadou, proč se DoE k takovému kroku vůbec odhodlalo.

Navzdory faktu, že se DoE rozhodlo v současnosti nefinancovat výzkum studené fúze, zprávy z kompetentních zdrojů naznačují, že tento druhý pohled DoE přitáhl značnou pozornost soukromého průmyslu a investorů k tomuto poli. Ačkoli nejsou dostupné žádné podrobnosti, pověsti naznačují, že soukromý průmysl vsadil na studenou fúzi, zatímco DoE zůstává stranou.

Na nedávném uznání studené fúze má částečně zásluhu inovační práce v Japonsku. Yasuhiro Iwamura z Mitsubishi Heavy Industries provedl bezchybný experiment, který demonstroval stoprocentní reprodukovatelnost. Jeho experiment byl několikrát zopakován univerzirou v Osace – také se stoprocentní reprodukovatelností.

Budoucnost studené fúze je přesto nejistá a nejnovější prognózy jsou negativní. Vyplývá z nich, že během příštích dvou desetiletí bude výzkum na tomto poli upadat. S několika výjimkami, jako je relativně mladý Iwamura, většina nejzkušenějších výzkumníků studené fúze je na konci svého života.

Mnoho z těch, kdo v roce 1989 začali zkoumat studenou fúzi, se k tomu odhodlalo proto, že jako důchodci měli dostatek volného času a léty nasbírané vědomosti, které lze získat pouze celoživotními zkušenostmi na poli vědy.

Jejich vědomosti dosud nebyly v širším měřítku předány mladším generacím budoucích vědců. Pokud vyvstanou nějaké nepříznivé okolnosti, způsobené buď časem a přírodou, nebo činností lidí, společnost v příštích desetiletích ztratí mnoho vědců-průkopníků. Jedinou otázkou zůstává, zda budou mít čas a příležitost získat tajemství studené fúze.

Steven Krivit je spoluautor knihy The Rebirth of Cold Fusion a starší redaktor časopisu  New Energy Times, webového informačního bulletinu, který se specializuje na zprávy o studenéfúzi a vzdělávací informace.

Studená fúze, 1994: Co s ní?

EUGENE F. MALLOVE A JED ROTHWELL

Okopírováno se svolením z čísla Květen 1994 časopisu "Cold Fusion" a převedeno do formátu HTML panem rei@mit.edu. Pravopisné chyby a překlepy jsou pravděpodobně způsobeny chybným převodem (dokument byl ručně přepsán).
Back to the toplevel of the "Cold Fusion" homepage.
You can skip right to these informative sections:
·         Major research organizations
·         Recent Significant Developments

Co se stalo se studenou fúzí, „zázrakem nebo omylem“, oznámeným v březnu 1989 dr. Martinem Fleschmannem a dr. Stanleyem Ponsem z Univerzity v Utahu? Nebylo by překvapením, kdybyste si mysleli, že studená fúze je „mrtvá“, protože naneštěstí vědecký establishment, komunita horké fúze a mnozí novináři ignorovali nebo tupili výzkum studené fúze.

Ale studená fúze má ke smrti daleko. Je živá nejen v tuctech laboratoří ve Spojených státech, ale i v řadě zahraničních výzkumných center, zejména v Japonsku.

Zde jsou základní fakta o studené fúzi, platná na začátku roku 1994. Chcete-li i nadále sledovat toto rychle se rozšiřující pole, předplaťte si tento časopis, který vám každý měsíc poskytne informace, které nikde jinde nenajdete plus shrnutí toho, co se ve světě píše v technických časopisech.

 

Horká fúze versus studená fúze

Horká fúze je druh jaderné reakce, která probíhá ve Slunci a ostatních hvězdách. Při teplotách v řádu milionů stupňů mohou jádra atomů vodíku překonat svou přirozenou tendenci vzájemně se odpuzovat a spojit se nebo fúzovat a vytvořit jádro hélia. Přitom se uvolní obrovské množství energie, podle slavné Einsteinovy formule  E=mc^2 – hmota, která se ztratí v reakci je přeměněna na energii. Fúze je opačný proces k štěpení, při němž se uvolňuje energie štěpením těžkých jader uranu nebo plutonia.

Vědci z celého světa strávili více než čtyři desetiletí a utratili miliardy dolarů (odhadem 15 miliard dolarů jen ve Spojených státech) na výzkum možnosti napodobit na Zemi pomocí technických prostředků fúzní reakce , probíhající ve hvězdách. Jsou to složité a velké stroje, které používají silná magnetická pole nebo výkonné lasery ke stlačení a zahřátí fúzního paliva – typicky izotopů vodíku, deiteria a tritia.

Program řízené horké fúze udělal obrovský pokrok, ale všichni souhlasí, že praktická zařízení na horkou fúzi budou k dispozici nejdříve za 30 let. Horká fúze je velmi obtížný problém. Mnoho inženýrů – dokonce i příznivci horké fúze – naznačují, že reaktor „tokamak“, který podporuje americké ministerstvo energetiky, nikdy nebude komerčně využitelnou technologií.

Američtí inženýři horké fúze a jejich zahraniční spolupracovníci nyní chtějí postavit velký, složity testovací reaktor, nazývaný ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor), který možná začne fungovat v roce 2005. Komerční elektrárna na horkou fúzi nebude k dispozici nejméně do roku 2040. Roční rozpočet pro výzkum horké fúze v USA překračuje 500 milionů dolarů a nyní požadují zvýšení tohoto rozpočtu pro financování ITER.

Notabene, program horké fúze nikdy nevyprodukoval ani o jeden watt elektrické energie více než bylo vloženo do každého experimentu. Občas, jako třeba v prosinci 1993 v Princeton Plasma Physics Laboratory, je oznámen „průlom“ v horké fúzi, kdy energie horké fúzní reakce dosáhne rekordní úrovně, ale tato úroveň je vždy pod množstvím vložené elektrické energie.

 

Nemůžeš ji uchopit, ale je skutečná

„Studená fúze“ je skutečný, ale dosud ne úplně vysvětlený fenomén produkující energii, k němuž dochází, když obyčejný vodík a těžký vodík, zvaný deuterium, je dán dohromady s kovy, jako je paladium, titan a nikl. K vyvolání fúzní reakce je třeba nějaký spouštěcí mechanismus, jako je elektřina nebo akustická energie. V obyčejné vodě se vyskytuje velké množství obyčejného vodíku i deuteria – ať je to pramenitá voda, mořská voda, led nebo sníh – takže je pravděpodobné, že to bude znamenat konec mnoha světových energetických koncernů, pokud bude studená fúze vyvinuta pro komerční použití. To se zdá být nyní jisté. (Jeden atom vodíku ve formě deuteria je přirozeně přítomen mezi 7000 atomy obyčejného vodíku a dá se snadno oddělit.)

Studená fúze uvolňuje obrovské množství energie ve formě tepla, nikoli radiace jako horký fúze. Tato tepelná energie je řádově stokrát až tisíckrát vetší než teplo vyvinuté v běžných chemických reakcí. Jestliže je studená fúze neznámou formou neškodné jaderné reakce – jak vetšina výzkumníků na tomto poli věří – má energie studené fúze v jedné krychlové míli mořské vody větší potenciál než všechny ropné rezervy na Zemi. Ať je vysvětlení jakékoli – jaderná reakce, exotická „superchemie“, možná vyžadující některé modifikace kvantové mechaniky – nebo ještě bizarnější (jako je čerpání energie nulového bodu z prostoru na atomové úrovni), zdá se, že studená fúze je předurčena stát se dominantním zdrojem energie.

K studené fúzi dochází, na rozdíl od horké fúze, v poměrně jednoduchém přístroji. I když ne bez některých potíží. Reakce studené fúze se nepodobají reakcím konvenční horké fúze. Kdyby tomu tak bylo, experimentátory by zabíjela silná radiace neutronů a paprsků gama. Studená fúze je překvapivě čistá reakce, která dává velmi málo radiace, jež je běžná u štěpné reakce a horké fúze. Při experimentech se studenou fúzí bylo pozorováno nízkoúrovňové záření neutronů, tritium, helium-4 a izotopy kovových prvků.

Výzkumníci studené fúze se pokusili najít teoretické modely pro vysvětlení efektů studené fúze – uvolňování velkého množství tepla, jaderné fenomény nízké úrovně a absence silného škodlivého záření a dalších běžných jaderných efektů. Dosud neexistuje jednotná, všeobecně přijímaná teorie, která vysvětluje všechny tyto fenomény. Není však pochyb, že tento fenomén existuje a že bude nakonec vysvětlen – velmi pravděpodobně během příštích několika let.

 

Důkaz studené fúze

Nejdůležitějším důkazem pro studenou fúzi je přebytek tepelné energie, která pochází ze speciální elektrochemické buňky – mnohem víc tepla jde ven než elektrické energie dovnitř. Kvalifikovaní a pečliví výzkumníci nyní potvrdili, že za vhodných podmínek je možné získat více výstupní energie než je do článku vloženo, v rozsahu od 10% do mnoha tisícinásobků vložené energie! Na 4. mezinárodní konfereci o studené fúzi (prosinec 1993) jeden výzkumník, D. T. Mzuno z Hokkaido University, dokonce oznámil, že dosáhl poměru výstup/vstup o hodnotě 70.000! Někdy tato energie vystupuje v impulzech, ale někdy se objevuje spojitě po stovky hodin a v některých případech dokonce po mnoho měsíců. Když tuto energii nasčítáme a vyjádříme v kilowatthodinách, dojdeme nevyhnutně k závěru, že je uvolněno mnohem více energie než je možné získat z jakékoli chemické reakce (jak obyčejně chápeme takovou reakci).

A je toho víc. Při různých experimentech se studenou fúzí byly detekovány neutrony, tritium, energeticky nabité částice a další ionizující záření. Během posledních několika let bylo nashromážděno podivuhodné množství důkazů, že při studené fúzi dochází k transmutaci prvků. Několik laboratoří našlo například helium-4 a atomy radioaktivních kovů s nízkou úrovní radiace. V palladiových elektrodách článků studené fúze se našly izotopy stříbra a rhodia, přestože před začátkem experimentu tam žádné nebyly.

Tyto experimenty se, pokud jde o přístup a podmínky, vzájemně velmi liší. Takže je velmi nepravděpodobné, že všechny laboratoře ve všech experimentech dělaly stejné systematické chyby. Tyto jaderné efekty jsou jasným důkazem jaderných procesů dosud neznámého charakteru. Tyto jaderné důkazy, samy o sobě, mají nesmírný vědecký význam. Přebytek energie v některých z těchto experimentů je skutečným důkazem, že bylo objeveno něco, co má nesmírný potenciál technologického významu.

V raných dobách výzkumu studené fúze, kdy se vědci učili zopakovat tento efekt, bylo mnoho špatně provedených experimentů a došlo k mnoha chybám. V týdnech, které následovaly po oznámení objevu dr. Martina Fleischmanna a Stanleye Ponse na univerzitě v Utahu v roce 1989, se mnozí vědci pokoušeli tento fenomén replikovat a selhali – nebo si to alespoň mysleli. Ve skutečnosti mohli získat kladné výsledky, ale z různých důvodů je špatně interpretovali a nevhodně informovali o svých datech.

Provedení experimentu je značně složitější a obtížnější, než jak se původně psalo v některých vědeckých a populárních časopisech. Po počátečním nadšení mnoho vědců podlehlo deziluzi, ale menší počet odhodlaných vědců pokračoval v práci na problému a nakonec se dostavil úspěch. Brzy po oznámení objevu byl v Japonsku založen dlouhodobý program zahrnující více než 100 vědců ve 40-ti institucích. Tento program koordinoval dr. Hideo Ikegami z Národního institutu pro fúzní vědu v Nagoyi.

Další dlouhodobý, dobře financovaný program sponzoroval U.S. Electric Power Research Institute (popsaný níže). Tyto programy postupně přinášely množství solidních, pečlivě replikovaných experimentálních důkazů. Mnohé z těchto experimentů, prováděných během posledních pěti let, vyprodukovaly takové množství tepla a používali tak přesné a citlivé přístroje, že jejich výsledky jsou naprosto průkazné. Je zjevné, že lidé, kteří tvrdí, že muselo dojít k chybě, buď sami nikdy žádný experiment neprovedli, nebo po vlastním neúspěchu došli k ukvapenému závěru, že „studená fúze“ je nemožná.

 

Hlavní výzkumné organizace

Několik stovek laboratoří po celém světě získalo pozitivní výsledky experimentů se studenou fúzí. Částečný seznam, který se objevil v knize "Fire from Ice: Searching for the Truth Behind the Cold Fusion Furor," z roku 1991 je již zastaralý. Konference, konaná na jaře 1991 v bývalém Sovětském svazu, odhalila mnohem víc pozitivních výsledků; stejně tak druhá výroční konference, která se konala v Como, Itálie, v červenci 1991. Na Třetí mezinárodní konferenci o studené fúzi, konané v říjnu 1992, se důkazy staly nezvratnými. Na Čtvrté mezinárodní konferenci o studené fúzi (květen, prosinec 1993), se výzkum studené fúze rozvinul mnoha novými směry: nové metody generování přebytku energie a nová pozorování – zejména zjevná transmutace těžkých prvků při nízké energii. Výzumná střediska v USA a v dalších místech světa hlásila důležité výsledky výzkumu studené fúze:

Hlavní finanční podpora pro výzkum studené fúze přichází z těchto zdrojů:

Ministerstvo školství, japonská vláda. Výzkum je koordinován prostřednictvím japonského Národního institutu pro fúzní vědu v Nagoyi a prováděn je v laboratořích Národní univerzity. Ministerstvo školství ročně utratí 15 až 20 milionů dolarů na výzkum studené fúze. Na podzim 1991 Ministerstvo mezinárodního obchodu zorganizovalo výzkumné konzorcium deseti hlavních japonských korporací, které měly napomáhat výzkumu studené fúze. Předtím bylo do tohoto výzkumu zapejeno pouze Ministerstvo školství. Toto konzorcium nese název „Výbor pro novou vodíkovou energii“ ("The New Hydrogen Energy Panel", NHEP). Na jaře 1992, kdy aktivity Výboru byly již široce známy, japonské noviny oznámily, že pět dalších hlavních japonských korporací požádalo, aby byly do výzkumu zařazeny.

V polovině roku 1992 společnost MITI oznámila zahájení čtyřletého programu výzkumu studené fúze, do něhož investuje 3 miliardy jenů (24 milionů dolarů). Tyto peníze byly utraceny na zvláštní výdaje v národních laboratořích, jako jsou zahraniční cesty a nákup speciálních přístrojů nad rámec běžných potřeb. Tato suma nezahrnovala platy zaměstnanců a režii, které se hradily z odděleného rozpočtu, a  náklady vynaložené soukromým sektorem, které – jak víme – byly podstatné. Ve skutečnosti se očekávalo, že členské korporace přispějí čtyřmi miliony dolarů navíc, takže celková suma byla 28 milionů dolarů. Členové jak MITI, tak NHEP zdůrazňovali, že jejich financování studené fúze je pružné a může být navýšeno. Současné roční výdaje na studenou fúzi se v Japonsku  pravděpodobně přiblíží 100 milionů dolarů.

Společnost Electric Power Research Institute (EPRI), Palo Alto, CA. (která je výzkumnou základnou amerického elektrotechnického průmyslu s ročním rozpočtem 500 milionů dolarů) ke konci roku 1991 utratila 6 milionů dolarů na studenou fúzi a její rozpočet na tento výzkum v roce 1992 byl 12 milionů dolarů. Výzkumný program společnosti EPRI pokračuje a vynakládá na něj několik milionů dolarů ročně. Její sponzorství Čtvrté mezinárodní konference o studené fúzi (prosinec 1993) znamená, že tato mocná výzkumná organizace zůstane na tomto poli i nadále.

Veřejné oznámení v prosinci 1993, že společnost ENECO se sídlem v Salt Lake City, získala celosvětová patentová práva na patenty univerzity v Utahu, které se týkají studené fůze, je další známkou vzrůstajícího zájmu soukromých společností o výzkum a vývoj studené fúze.

 

Váznamný vývoj v nedávné době

Zde je několik z nejzajímavějších zpráv, které se objevily v posledních letech: 

"Hydrocatalysis Power Corporation (HPC) má rozsáhly program teoretického a experimentálního výzkumu produkce energie z elektrolytických článků na lehkou vodu. Společnosti HPC a Thermacore, Inc., Lancaster, PA spolupracují na vývoji komerčního produktu. (Thermacore je respektovaný dodavatel pro ministerstvo obrany a specializuje se na oblast přenosu tepla.) V současné době všechny demonstrační články HPC a Thermacore produkují přebytek tepla okamžitě a nepřetržitě. Články produkující 50 wattů přebytku energie a víc byly v činnosti déle než jeden rok. Některé články jsou schopny vyrobit desetkrát více tepelné energie než je množství vstupní elektrické energie.

Byl úspěšně vyzkoušen prototyp článku produkujícího páru … V (původním) experimentu bylo dosaženo poměru tisíc ku jedné a tento výsledek byl nezávisle potvrzen společností Thermacore, Inc. Společnost HPC k datu 21.4. 1989 podala celosvětové patenty týkající se chemického složení, struktury a metod vytvoření hydrokatalytického procesu. HPC a Thermacore nyní konstruují demonstrační článek pro výrobu páry.“

Dr. Mills a jeho kolegové věří, že experimenty s obyčejnou vodou jako energetickým zdrojem mají neobyčejné technologické možnosti, ale přijali velmi radikální teorii vysvětlující přebytek tepla. Tyto experimenty s obyčejnou vodou byly poprvé ohlášeny v květnu 1991 a od té doby byly mnohokrát zopakovány – v Japonsku, Indii a v USA. Dr. Mills říká, že při katalytickém procesu je uvolňován přebytek energie, přičemž elektron atomu vodíku přejde na nižší orbitální hladinu než je jeho normální stav, definovaný obvyklým kvantově-mechanickým modelem atomu. Takže energie uložená v atomu je katalyticky uvolněna. Mills považuje mnoho jaderných procesů u studené fúze, o nichž se domnívá, že mohou být vysvětleny jeho teorií, za skutečné.

Vyvážené vědecké zhodnocení a referenční materiál

Vřele doporučujeme několik vynikajících vědeckých recenzí z oblasti studené fúze. Ten, kdo se chce dozvědět více o pozoruhodném pokroku na tomto poli, by měl prozkoumat následující:

Dr. Edmund Storms (Los Alamos National Laboratory), "Review of Experimental Observations About the Cold Fusion Effect," Fusion Technology , 1991, Vol. 20, December 1991, pp. 433-477.

Dr. M. Srinivasan (Bhabha Atomic Research Centre, Bombay, India), "Nuclear Fusion in an Atomic Lattice: Update on the International Status of Cold Fusion Research," Current Science , April 25 1991.

"A Review of the Investigations of the Fleischmann-Pons Phenomena," John O'M. Bockris, Guang H. Lin, and Nigel J.C. Packham, Fusion Technology , Vol. 18, August 1990, pp. 11-31.

BARC Studies in Cold Fusion (April-September 1989), Bhabha Atomic Research Centre, BARC - 1500, December 1989, P.K. Iyengar and M. Srinivasan; aslo in Fusion Technology Vol. 18, August 1990, pp. 32-94.

First Annual Conference on Cold Fusion (March 28-31, 1990): Conference Proceedings , by the National Cold Fusion Institute, Salt Lake City.

Anamalous Nuclear Effects in Deuterium/Solid Systems , American Institute of Physics Conference Proceedings 228, 1991, Steven E. Jones, Francesco Scaramuzzi, and David Worledge (editors), Proceedings of an International progress Review on Anomalous Nuclear Effects in Deuterium/Solid Systems, Brigham Young University, Provo, Utah, October 22-24, 1990 (approx. 1000 pages).

Investigation of Cold Fusion Phenomena in Deuterated Metals (four volumes), by the National Cold Fusion Institute (Salt Lake City), June 1991, now available from NTIS.

The Science of Cold Fusion: Proceedings of the II Annual ConferenceoOn Cold Fusion , June 29-July 4, 1991, Como, Italy, published by the Italian Physical Soceity, Bologna, Italy, 1991, edited by T. Bressani, E. Del Giudice, and G. Preparata (528 pages).

Frontiers of Cold Fusion, Proceedings of the Third International Conference on Cold Fusion (Nagoya, Japan 21-25 October 1992), edited by Dr. Hideo Ikegami, National Institute for Fusion Science, Nagoya 464-01, Japan.

"Summary of the Third International Conference on Cold Fusion in Nagoya," by Professor Peter L. Hagelstein, MIT (available from Cold Fusion Research Advocates).

"The Third International Conference on Cold fusion: Scrutiny, Invenctive, and Progress," By Drs. Victor Rehn and Iqbal Ahmad for the U.S. Office of Naval Research, Japan (available from Cold Fusion research Advocate).

"Anomalous Nulcear Reactions in Condensed Matter: A Report on the Third International Meeting on Cold Fusion" by Dr. Iqbal Ahmad for the U.S. Army Research Office (AMC) - Far East (available from Cold Fusion Research Advocates).

Technický časopis vydávaný Americkou jadernou společností (American Nuclear Society) s názvem Fusion Technology byl dříve věnován výhradně horké fúzi. Od září 1989, pod šéfredaktorem profesorem Georgem Mileyem, měl tento časopis rozsáhlou rubriku věnovanou studené fúzi. Mezi časopisy, které přinášely články o studené fúzi, patří Japanese Journal of Applied Physics, Physics Letters A  a The Journal of Electroanalytical Chemistry, kde se objevila první práce o studené fúzi.

Vedle časopisu "Cold Fusion", vydávaného každý měsíc, což je první časopis na světě věnovaný výhradně výzkumu, vývoji a investicím do studené fúze, existuje několik bulletinů, novin a populárních časopisů, teré se zabývají studenou fúzí pravidelně, nebo příležitostně, včetně The Wall Street Journal, Business Week, Cold Fusion Times newsletter, Fusion Facts newsletter, 21st Century Science and Technolgoy.

Další informace můžete získat také od redaktora časopisu  "Cold Fusion", Jeda Rothwella, který je spoluzakladatelem Cold Fusion Research Advocates:

Jed Rothwell
Cold Fusion Research Advocates
2060 Peachtree Industrial Court ---
Suite 313
Chamblee, Georgia 30341
Phone: 404-451-9890; Fax: 404-458-2404

 

Otázka reprodukovatelnosti

Cold fusion effects have not always been easy to reproduce, but that does not make them any less real. The difficulties with reproducibility, however, are rapidly disappearing as researchers discover the conditions required to provoke the phenomena, such as sufficient deuterium loading of metal lattices, specific metallurgical requirements, and peculiar triggering mechanisms. Some experimenters now report very regular appearances of cold fusion phenomena, such as tritium production and excess power as exhibited by heating, and even boiling.

Critics of cold fusion research have regularly dismissed positive results simply because the effects have not always been repeatable. Of course, there are many natural phenomena that are highly erratic, not respeatable, and definitely not predictable, such as meteorite falls, lightning strikes, earthquakes, and the elusive "ball lightning." There are also a host of modern technical devices that will not function if subtle, sometimes poorly understood composition parameters are askew; semiconductor electronic devices are good examples of this. It is not so surprising that the exotic cold fusion phenomena are subject to smilar difficulties.

Negative results not necessarily negative

It is shocking but true. in the case of three major research groups that had supposedly negative results in the spring and summer of 1989 --- Caltech, the Harwell Laboratory in England, and MIT --- there now appear to be significant questions about their work which the scientific community at-large has not addressed. Three scientists have found simple algebraic errors in the Caltech work, which invalidate the paper's negative conclusions. These scientists wrote many times to Nature magazine, but Nature refused to publish the corrections. A critique, however, was published in Fusion Technology .

In the MIT Plasma Fusion Center case, serious questions have arisen about the methods used to evaluate excess heat results. The unpublished data appear to show indications of excess heat, but the published version does not show these indications. Furthermore, analysis of the methodology employed by this group revealed fatal flaws --- even if the data had been properly handled. (A technical discussion of the 1989 MIT Plasma Fusion Center cold fusion calorimetry appeared in Fusion Facts m August, 1992.)

In each ase of the widely-touted and supposedly completely "negative" Harwell Laboratory (U.K.) calormetry results, independent analysis of that laboratory's raw data show evidence of excess heat production. Details of the Harwell Laboratory problems have been published in both the THird and Fourth International Conference on Cold fusion Proceedings .

Theories of cold fusion

When conventional (low temperature) superconductivity was discovered accidentally in 1911, there was no physical theory that could explain it, nor was there any such theory for about the next half century. The much discussed high-temperature superconductivity, which appeared in 1986-1987, still has no satisfactory theory to account for it, yet industries and governments are bent on developing and commercializing it.

The same should be true for cold fusion. However, because cold fusion seems to be an even more radical departure from conventional physics wisdom than high temperature superconductivity, and because of the past reproducibility problems of cold fusion, the latter has not been accepted as readily as high-temperature superconductivity.

Cold fusion does not operate like hot fusion. That has been clear from the start. It must have some other explanation.

Happily, several scientists have proposed theories to explain cold fusion. Each of these theories might explain all or aspects of this astounding new physical phenomenon. Cold fusion theorists include physics Nobel laureate Julian Schwinger, Peter Hagelstein of MIT, Robert Bush of California Polytechnic Institute (Pomona), Scott and Talbott Chubb of the U.S. Naval Research Laboratory, Akito Takahashi of Osaka National University, Giuliano Preparata of the University of Milano hot fusion expert Frederick Mayer, Randell Mills of Hydrocatalysis power Corporation (Lancaster, Pennsylvania), and many others.

Notable cold fusion conferences

The Future: Too good to be true?

Cold fusion research is not "Big Science." It does not need massive installations, just relatively small-scale dedicated work at national laboratories, universities, and in private industries, which are already beginning to enter the field in the U.S.

Cold fusion does, however, required the talents of top scientists and engineers, combined with sophisticated analytical instrumentation. Federal laboratories, floudnering in search of a new misison, are well-equipped to support cold fusion research. Cold fusion research could well become a major mission for scientists at these laboratories. Cold fusion energy development, however, will domnantly be the territory for private industry. There is no need for massive government invetsment. But government must smooth the path for private efforts.

Is it really possible that a revolutionary energy technology has been inappropriately cast aside in the U.S.? That is exactly what has happened, as scientific and egnieering developments will show. This need not be true any longer. For the economic and enivironmental well-being of the nation and the world, every citizen must become aware of the facts about cold fusion, and help encourage funding for American research.

Probably the most difficult hurdle in trying to come to terms with cold fusion is that is seems too fantastic scientifically, and "too good to be true" economically and socially. But the same could have been and was said about many other technological revolutions as they began to happen.

Cold fusion will likely revolutionaize the world in ways we can barely begin to imagine. We believe that before the year 2000 there will be cold fusion powered autmobiles, home heating systems, small compact electrical generating units, and aerospace applications. These technologies will revolutionaize the world as they speed the end of the Fossil Fuel Age.

The stakes have never been higher. We should remember the sentiment of the famous scientist, Michael Faraday, in the last century, to whom we owe our revolutionary electrically pwoered civilization. He wrote, "Nothing is too wonderful to be true."

 

Zdroj: http://www.virtualschool.edu/mon/SocialConstruction/ColdFusionPrimer.html