Tom Bearden, leden 2002

Hlavy ve vědecké obci netuší, co vlastně síly v elektrickém obvodu nebo elektrické energii jsou. Vědci do klasické elektrodynamiky a elektrotechniky – a do svých vlastních úvah – nevčlenili princip narušené symetrie opačných nábojů – jako například u běžného dipólu čili bipolarity – prokázaný v částicové fyzice od roku 1957 {1,2,3}. Žádná velká národní laboratoř apod., neprovedla jeho začlenění do oficiálních úvah o energetických soustavách. Místo toho tyto instituce, organizace a jejich vedoucí pracovníci, stále doporučují vládám nevhodné energetické produkční postupy. Na základě těchto rad pak státy v oblasti energetického výzkumu neúčelně utrácejí peníze daňových poplatníků.

K “napájení” energetických systémů je zapotřebí stále více přehradních hrází, elektráren spalujících uhlovodíky, ropovodů, ropných vrtů, ložisek zemního plynu, tankerů, přístavních zařízení, rafinerií, jaderných elektráren a mnoha periferních systémů; například větrných elektráren, polí solárních článků, nouzových zdrojů atd. Spolek energetických kejklířů tak vesele pokračuje v realizaci pažravých energetických výrobních postupů zaneřáďujících celou planetu, znečišťujících biosféru, jejíž velká část je již zničená. Tento spolek hamižných podvodníků vyvražďuje celé živočišné a rostlinné druhy, má na svědomí každoročně znepokojujícím způsobem rostoucí počet zbytečných lidských úmrtí v důsledku znečištění vzduchu a životního prostředí a významně přispívá ke globálnímu oteplování uvolňováním spalin uhlovodíků do atmosféry. Přitom vydává ekonomiku průmyslových zemí – dokonce i Spojených států – spočívající na křehkých základech nutné udržitelnosti plynule stoupající křivky dosažitelné levné energie z levných paliv, jako nafty a uhlí – na milost zemím kontrolujícím většinu světových zásob levné ropy. Teroristům jsou přitom nabízeny nechráněné strategické cíle, které lze snadno narušit a zničit.

To malé množství poznatků, tvořících novou platformu pro převratnou nauku o původu energie v elektrických obvodech, dodali částicoví fyzici před téměř půl stoletím. Objev, o němž hovořím, byl oceněn Nobelovou cenou, již získali Lee a Yang v roce 1957 za prognózu porušené symetrie. Tento obrovský objev s hlubokým dopadem na celou fyziku ovšem dosud nebyl začleněn do elektrotechniky, lépe řečeno do starověkého Maxwell–Heaviside–Lorentzova pojetí elektrodynamiky, pilně biflovaného budoucími elektrotechnickými inženýry.

Následkem toho je všudypřítomný zdroj veškeré elektrické energie – napájející každý elektrický obvod a systém, ať už je malý či obrovský – stále ještě dutě ignorován v energetické nauce i technologii, jak na vysokých školách, tak i předními vědeckými institucemi. Ani environmentální aktivisté, usilující o záchranu biosféry, dosud nerozpoznali skutečný zdroj problémů – proto zveřejňuji toto sdělení a nabízím ho všem, i vědecké obci a ochráncům životního prostředí.

Pro příklad: Za užití standardní tenzorové či vektorové analýzy nikdo nemůže “spatřit” ty nejdůležitější funkce, kultivované v Teslových patentovaných obvodech, zatím co aktuální quaternionová analýza těchto patentů je ukazuje {5}. Proto se velice mýlí drtivá většina elektrotechniků, kteří užívají pouze standardní tenzorovou analýzu a přitom sebejistě tvrdí, že porozuměli Teslovu dílu.

Po Maxwellově úmrtí si v osmdesátých letech 19. století zahrál hlavní roli v konverzi (redukci) jeho rovnic Oliver Heaviside – brilantní vědec, samouk, který nikdy nenavštěvoval univerzitu. Tak vlastně vznikla současná vektorová algebra {6}. Heaviside, který z duše nenáviděl potenciály, prohlásil, že by “měly být v této teorii vyvražděny”. Redukovaný výtvor, na němž pracovali Heaviside, Gibbs a Hertz, vedl k extrakci čtyř moderních vektorových rovnic o nějakých čtyřech neznámých. Tyto rovnice – společně s Lorentzovým zkomolením – jsou vyučovány na každé univerzitě jako “Maxwellovy”. Ve skutečnosti jsou to Heavisideho rovnice, mimo to navíc ještě ořezané Lorentzovým symetrickým “regaugingem” – rekalibrováním {7}.

V nejranějších dobách výzkumu elektromagnetizmu byly potenciály považovány za matematické smyšlenky, a všechny elektromagnetické fenomény připsány důsledku působení silových polí. Jakákoliv manipulace s potenciály, které nezměněné opouštěly síť silových polí, byla proto pevně a neměnně ustanovena jako výsledek, potvrzující identičnost všech systémů. Dnes už se ví, že to není pravda – např. v kvantové mechanice a kvantové elektrodynamice, právě tak, jako u vyšší skupiny v symetrické elektrodynamice – jenže hlavy ortodoxního spolku elektrodynamiků stále ještě zvěčňují přežilou smyšlenku.

Termodynamický systém třídy II (nerovnovážný) může být přirovnán k plachetnici na stejném rybníku za větru. Zde budeme muset vkládat něco síly ke “kormidlování”, ale sílu, energii potřebnou k pohonu, nám volně poskytne vítr. Nyní ovšem naše loď “vykonává pohybem po vodě více práce”, než umožňuje síla (energie), již vkládáme do ovládání kormidla. Jednoduše nemusíme veslovat, stačí uspořádat plachty lodi a řídit ji kormidlem. Rozdíl ve spotřebě energie, hnací sílu, dodává vítr, takže zákon o zachování energie není porušen. Prostými slovy, získáváme a kontrolujeme použití většího množství energie, než jsme sami museli dodat.

Za účelem zredukování obtížnosti řešení těchto rovnic, a hlavně vyloučení potřeby použití pracných numerických metod, byly hledány jednodušší “maxwellovské” rovnice. Lorentz je pak dále zredukoval svým “symetrickým překalibrováním” {10}. Nově vnucená symetrie omezila míru svobodného užívání základních pravidel, podle nichž mohl být na přání volně zaměněn potenciál (a jeho energie) v libovolném elektromagnetickém systému. V systémech pokrytých Heavisidem redukovanou teorií ještě bylo možné měnit energetický potenciál. Avšak dalo se to provést jen tak, že musela být vytvořena dvě nová, rovnoprávná a protikladná volná pole. Nová pole pak “navzájem soupeří o tah”, výměnou interního stresu v systému, ale nevykazují žádnou externí práci (která vyžaduje přítomnost síťky nenulového silového pole). To má za výsledek potlačení každého přebytku energie elektromagnetického pole, který by mohl být přijat systémem z okolí do sílyprostého stresového potenciálu uvnitř soustavy. Soustavy mohou být volně nabuzeny prostředím, které je stresuje, ale nemohou využít volný potenciál stresové energie k vykonání jakékoliv externí práce. Aby vykonávaly práci, musí mít takové systémy nějaký dodatečný vstup energie, odkud se objeví síťka silového pole. Zkrátka, systém musí být dodatečně asymetricky překalibrován, aby tato síťka vznikla. To znamená, že od doby, kdy si Lorentzem rekalibrovaný systém sám zakazuje prostředí, které by ho vybavilo “energií ze síťky pole”, musí systémový operátor nebo experimentátor vkládat dodatečnou asymetrickou rekalibrační energii.

Když Lorentz upravoval rovnice, vyvolil z maxvellovských systémů prakticky pouze mnohem jednodušší “první třídu” – ty, které jsou v rovnováze s jejich vnějším aktivním prostředím, a tudíž nezpůsobilé z něj přijímat a využívat jakoukoli “volnou energii” {11}. To mělo za následek, že rovnice jsou jednodušší a lze je mnohem snadněji řešit analyticky. Tím ovšem neúmyslně vyřadil kompletní druhou třídu maxwellovských systémů – těch, které jsou v nerovnováze se svým aktivním prostředím, a proto jsou schopny volně přijímat nadbytek energetického potenciálu a energie ze síťky pole, v důsledku toho odhalit čistou sílu, a pak jejím využitím utrácet přebytky energie vykonáváním práce pod externím zatížením.

Aby ulehčil matematické řešení rovnic, Lorentz svévolně a bezděčně odhodil elektrický větrný mlýn i plachetnici a ponechal nám jen veslici. A elektrodynamika i elektrotechnika stále ještě oddaně používá Lorentzovsky rekalibrovanou podskupinu rovnic. Kvůli tomu naše současné elektrické systémy – navržené a konstruované podle symetrizovaných rovnic – nebudou a ani nemohou přijímat a využívat energii četných “elektrických větrů”, které lze snadno udělat elektromagnetickými {12}. Naši inženýři a priori dají dohromady pouze “první třídu” maxvellovských systémů, a nikdy nepostaví systém druhé třídy. Většina z nich už nikdy neuvěří, že tato druhá třída existuje, protože prostě není v jejich archaickém, 137 let starém myšlenkovém modelu. Je to zkrátka klasický proces, kdy jedno odvětví vědecké obce horlivě obhajuje zastaralou a nedokonalou verzi nějaké nauky, třebaže v jiném odvětví už byla dávno objevena lepší, která ji nahrazuje.

Máme zde dva hlavní směry termodynamiky (nauky o tom, jak je energie rozptylována a konvertována). První je nejstarší, pro skupinu pro systémy pracující v rovnováze s jejich okolím. Tato rovnovážná termodynamika se týká jen systémů, které nepřijímají a nevyužívají výhod {13} vyplývajících z energetických rozdílů v jejich prostředí. Platí zkrátka pro veslici, ale ne pro větrný mlýn ve větru, plachetnici, vodní kolo, solární článek, tepelné čerpadlo, apod. Do takového systému, musíme vždy vkládat více energie, než je práce, kterou z něj dostaneme, protože něco z toho, co vložíme, se promarní v něm samotném (třením, vnitřními ztrátami, atd.). Jeho koeficient výkonu (výsledná práce děleno energií, kterou jsme vložili) je vždy menší než jedna. Ve zkratce COP<1.0 (coefficient of performance). V realitě nikdy nemůžeme pokrýt jeho režii {14}, protože zařízení, která stavíme, mají vnitřní ztráty a jsou neúčinná.

Druhá skupina termodynamiky zahrnuje systémy, které nejsou v rovnováze s jejich aktivním prostředím. Například Ilya Prigogine obdržel v roce 1977 Nobelovu cenu za svůj příspěvek k této termodynamice. Zkrátka a dobře, tato skupina termodynamiky je aplikovatelná na větrné a vodní kolo, plachetnici, solární článek, tepelné čerpadlo, atd. Vztahuje se rovněž na jednu třídu maxvellovských systémů, ale bohužel právě na tu, kterou Lorentz svévolně odhodil v důsledku symetrické rekalibrace. Protože tento druh systému může volně přijímat a využít přebytek energie z okolí (má síťku nenulového silového pole), může na výstupu odevzdat více práce, než by vykonala energie, kterou jsme do něj vložili. Přebytek energie (s výsledkem odpovídajícím síťce silového pole) vykoná práci navíc, protože rozdíl daný neúčinností soustavy je vyrovnáván z vnějšího prostředí (fyzikálního vakua).

Obyčejné domácí tepelné čerpadlo poskytuje nádherný příklad soustavy, pracující s termodynamickou nerovnováhou okolí (vnějšího ovzduší). Získává tepelnou energii z okolní atmosféry a používá ji k vytápění domu. Tepelné čerpadlo, podle jmenovitých podmínek, dosahuje teoretického maxima COP = 8.22 {15}. Pro ochlazení domu naopak získává teplo z vnitřního a rozptýlí ho do vnějšího ovzduší. Dokonce i při vnitřních ztrátách, dosáhne dobré domácí tepelné čerpadlo, za rozumných podmínek (nepříliš chladný vnější vzduch, atd.), COP = 4.0. Takže COP>1.0 systémy jsou dobře známé – s výjimkou elektrodynamiky, odkud je Lorentz jednoduše vyhodil a elektrotechnici i věda v tom pokračují. Všechny naše elektrické soustavy jsou už více než století navrhovány a stavěny ve shodě s Lorentzovým záměrným omezením původní nauky!

Mylný názor, že všechny elektromagnetické systémy (nejen Lorentzem rekalibrované) jsou “přirozeně omezeny” na COP<1.0, v souladu s železným dogmatem vzniklým kolem této sporné otázky, zapustil za více než sto let u elektrotechniků a vědců hluboké kořeny. Toto tvrzení ovšem hladce vyvrací existence každého jednotlivého náboje a dipólu v univerzu {16}. Velká většina elektrotechniků a vědců přes to všechno pevně věří, že zkonstruovat elektromagnetický systém, který má na výstupu více energie, než do něho vložíme je fyzikální nemožnost odporující zákonům přírody {17}. Snaha navrhnout takový systém je mylně považována za pokus vymyslet “stroj vytvářející energii z ničeho” a inženýři i vědci řadí zastánce podobných EM systémů mezi “cvoky usilující o perpetuum mobile”. Přesto tatáž elektrodynamika, kterou sami užívají a vyučují, považuje za samozřejmost předpoklad, že každý náboj a dipól volně produkuje – a nepřetržitě chrlí všemi směry – EM energii, která mění energetickou hustotu časoprostoru a vytváří jeho přidružená pole a potenciály. Zkrátka, podle jejich vlastních definic a nařčení, je každý z nich sám o sobě blázen blábolící o “věčném pohybu” – tedy cvok nejhoršího druhu…

Pravdou je, že je fyzikálně vyloučeno sestrojit zařízení – elektromagnetické či jiné – které dodá více práce (přeměnou formy energie) než je využitelná energie, která je do něho vložena či k dispozici, ať už obsluhou nebo z prostředí, nebo obojím {18}. Příklad přístupu, který mám na mysli, demonstruje Bohrenův experiment {19} opakovatelný v libovolné dobré vysokoškolské fyzikální laboratoři, který na výstupu vždy poskytne víc EM energie, než do něho experimentátor vloží (téměř 18 krát tolik). Jiný příklad: Každý náboj a každý dipól ve vesmíru nepřetržitě poskytuje EM energii a nemusíme vynakládat vůbec žádnou energii, jakmile je jedno či druhé, náboj či dipól, vytvořeno a pak už ponecháno v klidu o samotě.

Příroda ochotně poskytuje bohaté zdroje nekončící EM energie, volně k převzetí a použití kdekoli a kdykoli. Říká se jim “náboje” a “dipóly” – nezřídka zdrojové náboje a zdrojové dipóly. Udělejte pokus a jednoduše položte elektretový či nabitý kondenzátor na permanentní magnet tak, aby se elektrická pole elektretu nebo kondenzátoru a magnetické pole magnetu křížila v pravém úhlu. Ta hloupá věc tam bude ležet a vylévat EM energii všemi směry, rychlostí světla, pokud ji ovšem necháte být a nezrušíte to. Po roce přesáhne výron energie vašeho zařízeníčka poloměr jednoho světelného roku – daleko mimo sluneční soustavu – všemi směry. Vyzářená energie v obrovském objemu okolního prostoru o poloměru jednoho světelného roku bude mít samozřejmě změněnou energetickou hustotu. A to je klidné vylévání energie při stejné dávce, neustálá výměna energetické hustoty s klidnou, větší částí prostoru.

Dokonce i “konvenční” elektrodynamika souhlasí s tím, že takováto soustava nepřetržitě emituje tok elektromagnetické energie {20}. Tatáž elektrodynamika nicméně “mnohomluvně mlčí” pokud jde o otázku, odkud tento trvalý výron EM energie přichází a proč vlastně vstupuje do náboje nebo dipólu. Neexistuje detekovatelný příkon EM energie k náboji či dipólu, ale je zde zjistitelný její trvalý výstup. Každý náboj i dipól zdánlivě vytváří energii z ničeho, což pochopitelně dokonale popírá zákon o zachování energie, pokud tomu skutečně tak je {21}. Protože to klasická elektrodynamika nebyla schopna vyřešit, její učebnice zůstávají vůči tomuto elementárnímu problému a jeho hlubšímu smyslu velmi mlčenlivé. Přes své řvoucí mlčení, klasičtí elektrodynamici implicitně předpokládají, že každý zdrojový náboj a zdrojový dipól ve vesmíru je perpetuum mobile, volně a nepřetržitě vytvářející energii z ničeho. Toto buď naprosto popírá platnost zákona o zachování energie, anebo kdosi bude muset vysvětlit otázku původu zdrojového náboje. Střední cesta neexistuje, protože zdrojový náboj je reálný a všudypřítomný. A to všudypřítomné vylévá na všechny strany energii.

Veškerá elektromagnetická energie v libovolném elektrickém obvodu nebo zařízení pochází ze zdrojových nábojů a dipólů. Jestliže někdo nemůže vysvětlit, kde a jak tyto náboje získavají energii, kterou vylévají ven, pak neví absolutně nic o tom, co doopravdy uvádí do chodu všechny elektrické obvody. Protože příjem energie nelze pozorovat (měřit), musí být přijímána v nějaké zvláštní a za normálních okolností nepoužitelné formě. Náboje pak musí převést přijatou energii do použitelné a pozorovatelné (měřitelné) podoby a reemitovat je v nové formě, aby tak okruh mohl nějaké z nich zachytit a byl jimi “vybuzen”.

Otázka zdrojového náboje zaostřuje pozornost na skutečný problém. Buď musíme úplně vyřadit zachování energie nebo musíme připustit, že každý náboj a dipól je COP>1.0 maxwellovský elektromagnetický systém, volně přeměňující tvar jakési pozoruhodné přijímané energie. To znamená, že nepřetržitě vykonává “bezplatnou” práci, jíž je přeměna formy energie. Každý náboj a dipól volně přijímá virtuální elektromagnetickou energii a nepřetržitě mění její podobu na pozorovatelnou elektromagnetickou energii. O dilematu zdrojového náboje a jeho nepřetržitého výlevu reálné elektromagnetické energie se hovoří jako o “nejobtížnějším problému klasické a kvantové mechaniky” {22}.

Až do roku 2000 se neobjevilo žádné klasické řešení dlouho znepokojujícího problému spojitosti polí, potenciálů a jejich energie, rozprostřené napříč celým kosmem, se zdrojovým nábojem, který je produkuje. Základ pro řešení byl prezentován ve fyzice částic už v roce 1957, kdy byl předložen důkaz existence porušené symetrie. V roce 2000 navrhoval autor tohoto článku formální řešení {23} v souladu s kvantovou teorií pole {24}, částicovou fyzikou {25}, kvantovou elektrodynamikou {26}, a přehodnocením {12} Whittakerovy dvouvlnové dekompozice skalárního potenciálu {27}. V tomto řešení byl použit termín “giant negentropy” (obří záporná entropie), protože náboj a dipól trvale a volně vstřebává, udržuje pohromadě, organizuje, a pak, v pozměněné formě, opět vysílá energii získanou z fyzikálního vakua.

Univerzity by se měly, což nedělají, zaměřit na hlavní spornou otázku: Co udělat pro zachycení, odklonění a jímání části volně proudící elektromagnetické energie, snadno získatelné z každého náboje a dipólu, a jak využít této volné výkonové kapacity, aniž bychom přitom narušili nebo zlikvidovali skutečný “zdroj energie”? Žádná univerzita, zdá se, nepracuje na tomto problému a také ne žádná z velkých laboratoří či významné odborné sdružení. V uvedeném problému se nicméně skrývá absolutní základ, naprosto nezbytný k pochopení původu elektřiny. Celebrovaný zbytek “odhalených záhad” slouží pouze jako psychologická zástěrka k tomu, aby nebylo rušeno pohodlí Lorentzem rekalibrované, zmrzačené klasické elektrodynamiky.

Neexistuje vůbec žádná překážka bránící v získávání velkých proudů a gejzírů elektromagnetické energie z všudypřítomného vakua. Levně, snadno a trvale. Každý náboj a každý dipól to tak dělá. Není žádný problém vytvořit vítr volné “elektromagnetické energie” potřebný k pohonu i těch největších zařízení, na kterémkoli místě v kosmu, kdykoli. Ten jediný problém spočívá v konstrukci správného “elektrického větrného kola”, převádějícího, jímajícího a využívajícího část energie trvalého elektrického větru – aniž bychom vyrovnali porušenou symetrii jeho zdroje (zdrojový dipól) – a mohli používat (rozptylovat) takto soustředěnou energii při užitečné práci. Všechny nynější obvody s uzavřenou proudovou smyčkou jsou navrženy {28} tak, že polovinou nashromážděné volné energie zruší zdrojový dipól (generátoru i baterie). Druhou polovinu této energie tvoří elektřina v externím obvodu, jíž jsou nahrazovány ztráty ve vedení a užitečné zátěži. Větší množství nashromážděné volné energie je tedy využíváno k neustálému ničení zdroje “větru”, dříve než získá potřebný náboj. Musíme tedy ustavičně vkládat přinejmenším tolik energie k obnovení zdroje (dipólu), jako je potřebné k jeho zrušení. Ještě jednou, jinak: Musíme ustavičně vkládat další a další energii k obnovení dipólu – jelikož inženýři nevědomky navrhují a konstruují obvody, které ho záměrně zruší, dříve než se okruh sám postará o napájení náboje. Ergo: Naši technici navrhují a stavějí elektrická zařízení, která sama zruší štědrý zdroj elektrického větru, rychleji než náboj stačí načerpat vlastní energii. Natolik stupidní energetické systémy pochopitelně mají COP<1.0, díky způsobu uvažování těch, kteří je navrhují.

Podobá se to stavbě velkolepé, ale poněkud kuriózní plachetnice, která jakmile se ocitne ve větru, ustavičně rychle spouští dolů plachty, dříve než ji vítr může začít pohánět. Aby loď zůstala v pohybu, musí člověk pořád platit za neustálé rozvinování plachty, kterou loď vzápětí opět sama skasává. Tristní. Zatím co elektroinženýři a vědci jsou pilně zaneprázdněni tím, aby zachránili před vymřením elektrotechnickou technologii podobnou tomuto příkladu, vědecká obec nás horlivě ujišťuje o tom, že to, co praktikuje, je “velmi pokročilá elektrotechnická nauka”.

O “vakuu” obvykle uvažujeme jako o prázdném prostoru, z něhož je odstraněn vzduch. Moderní fyzika ovšem ví, že “prázdnota” v prostoru vůbec neexistuje. Místo toho je naplněn aktivními částicemi, které se objevují a zanikají s neobyčejnou rychlostí. Fyzikální “vakuum” proto spíše připomíná divoce klokotající kotel {29}. Hustota energie tohoto kypění je tak velká, že doslova děsí mysl {30}. Kousek “prázdného prostoru” o velikosti kostky cukru obsahuje tolik “klokotající elektromagnetické energie”, že by mohla dodávat veškerou na Zemi potřebnou elektrickou energii po milióny let. Pokud bychom z této energie mohli extrahovat jen maličký zlomek v její elektromagnetické formě, mohli bychom ji použít k elektrifikaci zdarma, nebo téměř zadarmo. Potřebujeme jen “vtokovou soustavu” nebo “přepínač” toku energie, která pak vykoná hodně práce, třebaže sami vynaložíme jen malou nebo žádnou energii.

Převládá široce rozšířená domněnka, že pokusy vytáhnout z kypícího vysoce aktivního vakua velmi mnoho použitelné energie jsou zbytečné. Ó ano! Je přijato, že maličký nepatrný Lambův posun {31} trajektorie jednoho elektronu v určitém atomu nastává v důsledku jeho interakce s energií vakua.

Často slýcháme tvrzení – většinou od elektroinženýrů, kteří obyčejně nejsou dobře obeznámeni s moderní fyzikou – že extrakci a použití energie vakua nedovoluje termodynamika. To je zcela nepravdivé, což už jsme vysvětlili a precizně to demonstrovali Cole a Puthoff {35}. Termodynamika sice neříká, jak to udělat, ale technické řešení jednoznačně povoluje.

Princip superpozice náboje a vlivu jeho všudypřítomného, výpočty a nesčetnými klasickými experimenty ověřeného pole, nám sděluje další velkolepou věc: Tvorba zdrojového náboje z přidružených polí a potenciálů je aditivní a přímo souvisí s jeho nárůstem. Z této příčiny lze usuzovat, že zdvoj– či ztrojnásobení množství energie – shromažďující a převádějící nabité částice (zdrojové náboje) v daném bodě – znamená také zdvoj– nebo ztrojnásobení výsledných potenciálů a polí (shromážděné elektromagnetické– a energie lokálních elektromagnetických větrů) vyprodukovaných prvotním zdrojovým nábojem, a tak dále.

Prokázaná narušená souměrnost koncentrace opačných nábojů – například na koncích dipólu čili dvoupolarity – vůbec nemusí mít malý efekt! K nabíjení jednotky “separovanými opačnými náboji” na obou stranách dipólu můžeme využívat tolik nábojů, kolik si přejeme, pokud je oddělíme a udržíme na uzdě vhodným účinným dielektrikem. V běžném elektrickém obvodu (mezi připojovacími svorkami generátoru nebo baterie), můžeme mít mnoho pozitivních a záporných nábojů, takže elektromagnetická energie extrahovaná z vakua může být velice silná. Jinými slovy, může být ihned vytvořen v podstatě tak silný dipól, jaký potřebujeme pro běžné specifické účely. Můžeme docela dobře vyprodukovat megawatt nebo dokonce 1000 megawattů energetického toku za sekundu vytvořením většího dipólu, složeného z většího počtu separovaných nábojů.

Druhý problém představuje jedinou skutečnou potíž, dělící techniky od snadné produkce levné, čisté elektrické energie, bez spalování fosilních paliv, jaderných tyčí, výstavby ropovodů, přehrad a tak dále, po níž všichni touží. Je to absence nutného velkorysého financování a organizace práce, na úrovni projektu Manhattan. Jenže ve skutečnosti je tato dokonalá teoretická představa vystavována jen pokračující kritice a výsměchu “strážců víry”. A toto je snad největší vědecká travestie naší doby, odhalující, kde je skutečná “Achillova pata” současné energetické nauky, která neví dokonce ani to, co se děje v jejích obvodech.

Doufejme, že teď už bude čtenář horlit: “Samozřejmě!”

Zbývající problém je v jediné frázi: “…aniž bychom utlumili zdrojový dipól rychleji než získá náboj”. Jelikož to je jediný a poslední problém, bránící úplnému a definitivnímu vyřešení energetické krize, měla by na něm pracovat každá univerzita, každá energetická společnost a každá větší výzkumná laboratoř. Pravda je taková, že o to nikdo nemá zájem, nezajímá ho to a hlavně nemá zájem financovat tento výzkum.

To je ta otázka a výzva pro bystré mladé postgraduální studenty a doktorandy. Jde o něco, co by národní vědecké nadace a národní akademie věd měly financovat jako nejvyšší prioritu. Ale oni dokonce ani nepřipustí existenci tohoto základního problému, natož aby financovali nějaké práce.

Teď už jste schopni vidět, že se naše systémy nejsou schopny pohánět samy, protože jsou specificky navrhovány tak, aby nemohly. Nastavení mysli vědců a inženýrů samotných je největším nepřítelem levné čisté elektrické energie, čisté biosféry a decentralizace energetických systémů neužívajících žádná paliva. Obvody s uzavřenou proudovou smyčkou jsou pro energetické systémy považovány za tak posvátné, jakoby je snesl sám Mojžíš z hory, vytesané do kamenných tabulek. Nebylo to tak.

Mohu zde citovat Nikolu Teslu, jehož objev otáčení magnetického pole umožnil výrobu použitelných generátorů a elektromotorů: “Dnešní vědci vyměnili matematiku za experimenty a potulují se mimo rovnice a za rovnicemi a nakonec vymyslí funkční konstrukci, která nemá nic společného s domněle danou realitou.”

Chápu, že dobrý model je podstatou technologie. Ale pokud je tento model neadekvátní, pak by měl být buď korigován anebo nahrazen novou verzí odpovídající účelu. Jenže inženýři a většina vědecké obce rozvinuli smýšlení, které Lorentzem symetricky rekalibrované obvody s uzavřenou proudovou smyčkou a COP<1.0 považuje za železný přírodní zákon. Samozřejmě, že tomu tak není. Jde pouze o samy sebou limitované a samy sebe prosazující lidské vynálezy.

Měli bychom si stále připomínat jedno strohé Evansovo prohlášení {36}: “Žádná teorie nemůže vyvrátit úspěšný a opakovatelný experiment, ale jediný úspěšný a opakovatelný experiment může vyvrátit jakoukoliv teorii.”

Vypůjčíme si ještě jeden Teslův citát {37} v naději, že se vyplní s ohledem na současné dogma, že jsou možná jen elektrická zařízení s COP<1.0: “… brzy to bude rozpoznáno jako jedna z nejvýznamnějších nevysvětlitelných úchylek myšlení, která vůbec kdy byla zaznamenána v historii vědy.”

Lorentzem rekalibrovaná Maxwell–Heavisideho teorie, stavící na předpokladu netečného vakua, překroutila kvantovou mechaniku a fyziku částic na půlku století – a všeobecná teorie relativity, jak dnes už víme, překroutila téměř na století pravý smysl zakřivení lokálního časoprostoru.

Protože aktivní vakuum a lokální zakřivení časoprostoru – a jejich dynamika – je pro elektrická zařízení “aktivním vnějším prostředím”, elektroinženýři a klasicističtí elektrodynamici uvažují o jakési vzdálené jednotné síti v interakci s obvodem. To je důvod proč byly maxvellovské systémy s COP>1.0 svévolně vyřazeny, a jsou navrhována, stavěna a vůbec přípustná pouze elektrická zařízení, která si sama vynutí COP<1.0. Nato sto let tloukli do hlav studentů, že tato absurdní parodie reprezentuje “přírodní zákon”. Je to dezinformace, propaganda a dogma a dokonalé znesvěcení ducha exaktního bádání a vědeckých úvah.

Obzvlášť velkou vyšší skupinu elektrodynamických symetrií tvoří elektrodynamika O(3), založená Evansem, Vigierem a dalšími, kteří vykládají své názory podle Evanse {38}. Evans prokázal že elektrodynamika O(3) je součástí Sachsovy sjednocené teorie elektrodynamických polí {39}. Elektrodynamika O(3) tak může být použita nejen k modelování “běžných” elektrodynamických teorií, ale i k modelování “exotické” jednotné teorie polí. Mimo to ji lze použít i v inženýrství, což umožňuje vývoj drasticky rozšířené elektromagnetické technologie, jež případně může rozvinout mnoho nových fenoménů {40}, včetně antigravitačních efektů {41}. Přinejmenším jeden vysoce úspěšný antigravitační experiment provedl Sweet {42}. Hmotnost objektu na laboratorním stole byla skutečně redukována na 90%.

V tom jsou univerzitní profesoři prakticky jako všichni ostatní. Po více než sto letech je standardní dogma v elektrotechnice tak hluboce zakořeněno, že nikdo nepochybuje o platnosti pokřivených a okleštěných rovnic. Einstein říkával: “Jako kdybychom je vypili s mateřským mlékem.” V zákulisí samozřejmě působí i velice silné finanční zájmy – o nichž Winston Churchill utrousil pouze poznámku jako o “značných úkladech” – s uvažovaným výnosem několika triliónů dolarů ročně. Tyto skupiny si nepřejí, aby se na současné energetické nauce a technologii něco dramaticky měnilo, a už vůbec netouží po něčem, jako je “bezpalivové elektrické zařízení získávající levnou energii z vakua”. Bylo “dohodnuto”, že cesta takzvaného “pokroku” v energetickách systémech do budoucna povede přes palivové články a obtížnou vodíkovou technologii. Tím dostanou ochránce životního prostředí z bojiště a do defenzívy, protože budou moci ukázat, jakého “pokroku” bylo dosaženo v rámci očisty biosféry.

Ohromná systémová chyba v elektromagnetické vědě, tíhnoucí k defektnímu dávnému energetickému modelu, přežívá zásluhou “setrvačností nauky” a netečnosti vůči dogmatu, vytvořenému před více než stoletím. Věda nemění svá ochraňovaná dogmata po přátelské přímluvě, ale až po zlomyslném a vytrvalém boji, připomínajícím střet se zlým psem – a ten mnohdy skončí až tehdy, když “staří psi” vymřou a navždy zmizí z cesty. Jak řekl Max Planck {43}:

Je součástí lidské povahy, že se silně vzpírá novým myšlenkám, obzvlášť převratným. Schopenhauer to vypíchl těmito slovy: “Pravda se uplatňuje ve třech krocích: 1) Je zesměšněna. 2) Je zuřivě odmítána. 3) Je přijata jako samozřejmý, očividný fakt.”

Právě teď je energetická nauka COP>1.0 a její pojmy ještě na prvním Schopenhauerově stupni, malý kousek přes jeho hranici, a chystá se prorazit druhým stupněm až do třetího.

Směr vědeckého výzkumu je tedy silně ovládán regulací výzkumných fondů. Skutečný důvod, proč se neprovádí právě tento druh výzkumu spočívá v tom, že akademici dosazovaní do administrativního a kontrolního managementu jsou odměňováni – nezřídka velkoryse – za udržování statu quo a aktivity, sloužící pouze “přírůstkovému zdokonalování”, než za gigantické skoky. Vědcům, postgraduálním studentům a doktorandům navíc hrozí profesní likvidace nebo přísný trest, pokud se “zatoulají k nesmyslu ze starých časů” – domnělému “perpetuu mobile”, nazývanému EM systém s COP>1.0. Vědecký “spolek” je organizace velmi podobná kartelu, který se sám prosazuje a replikuje. Vědci smí pracovat jen na tom, co může přivábit dotace. Jsou – ve většině případů – financování jen tehdy, pracují–li na pohodlných a již “pevně zavedených” záležitostech.

Hlavní vina spočívá na bedrech leaderů vědecké obce, například národních vědeckých nadací a akademií věd, a ve způsobu jakým informují své vlády ohledně potřeby finančních prostředků na výzkum energie. V důsledku toho je například i Americký patentní úřad velice ostýchavý, jde–li o poskytnutí jakéhokoli patentu, který zmiňuje či obsahuje COP>1.0 EMS. Něco podobného je jednoduše považováno za věc odporující přírodním zákonům, a proto a priori řazeno mezi “nesmyslná perpetuum mobile”.

Kdepak! Obvody neustále vykazují abnormální chování a nepochopitelné reakce. Dosud dokonce nebyla správně pochopena ani řada zcela základních jevů. Bylo například rozpoznáno asi 200 magnetických efektů, ale jen necelých 100 z nich bylo zcela pochopeno. Úroveň chápání zbytku kolísá od “trochu” do “vůbec ne”.

Další příklad. Dodnes ještě není známo, že “otevřenou cestu” objevil a využil také Gabriel Kron {46}, jeden z našich významných vědců. Kron nikdy nepřipustil zveřejnění úplného expozé své metody, s jejíž pomocí mohl produkovat proud mezi libovolnými částmi okruhu, i když nebyly propojeny. Lynn a Russell {47} to popsali takto:

Pro nezasvěcené: Ve vícenásobně propojeném prostoru může být libovolná energie zdánlivě na dvou nebo i více místech současně. V rozporu s naším poznáním, některé části fyziky opravdu takto fungují. Jde o to, že pokud někdo vloží třeba 100 joule energie do nějakého bodu v prostoru, zůstane tam, přestože se pro pozorovatele souvislého prostoru současně objeví také v jiném bodě, což se mu jeví jakoby se tam “vytvořila”. Ale netvoří. Místo toho jde o porušenou symetrii zachování energie v samostatně připojeném prostoru, která má za následek vyšší symetrii v násobku připojených prostorů. Zákon o zachování energie nemusí mít vždy tak jednoduchou formu, jak bychom se mohli domnívat v našich naivních představách, či jak to stojí takřka ve všech učebnicích. Na energii v násobku spojených prostorů je často odkazováno jako na kvantový potenciál. Bohmova ohromná teorie skryté proměnné v kvantové mechanice {48} užívá kvantový potenciál, a předkládá případně inženýrsky zpracovatelné záležitosti, které jsou dosud považovány za nemožné. Tato teorie poskytuje všechny potřebné prognózy i odpovědi na současné problémy a experimenty, a je stejně platná, jako dosud užívaný, ale mnohem limitovanější Bohrův výklad. Ve skutečnosti se zdá že Bohmova teorie nabývá převahy s každým dalším rokem {49}.

Vědci nepátrají po elektrické energii z vakua, protože vědecký establishment nepřipustí, aby byl takový výzkum financován. Nikdo nemůže vyučovat to, co není povolené. Kdo se do toho pokusí pustit na vlastní pěst, nezíská žádné financování, jeho odborné práce se nedočkají publikace a jeho “kolegové” ho zničí. Nakonec bude šťastný, když najde zaměstnání v restauraci s rychlým občerstvením.

Stal se z toho vlastně jakýsi “uzavřený policejní systém” pečující o ochranu vlastních dogmat. Posuzovatelé s konečnou platností odmítnou zájemce o financování, pokud předložený projekt ohrožuje jejich vlastní zájmy. Charles McCutchen, fyzik na NIH, to například staví takto: “Panstvo [v komisi posuzující žádosti o přidělení grantu] těží ze svého postavení umožňujícího vtahování peněz na vlastní pole a z možnosti zamezit provádění převratného výzkumu, jehož výsledky by je mohly pokořit a ohrozit jejich profesionální pozici. V jejich zájmu je tedy schvalovat nákladné, ale přízemní návrhy.”

Opět to tak není. Cituji George {50}: “… největší revoluce ve vědě probíhá mimo dosah ušlechtilé arény renomovaných vědeckých časopisů, a to z dobrých důvodů. Filozofie, kterou se tyto časopisy řídí, prakticky předem vylučuje publikaci myšlenek, které by byly výzvou danému současnému konsensu.”

Z tohoto zřetele bylo uveřejnění dvou dokumentů o elektromagnetických systémech s COP>1.0 {40} Alpha Foundation Institute for Advanced Study (AIAS – “Alfa – nadace společenství pro pokrokové studie”) ve Foundations of Physics Letters malým zázrakem. Vzhledem k tomu, že AIAS bylo umožněno zveřejnit i několik dalších dokumentů, rovněž pojednávajících o energii z vakua {51}, se zdá, že se v monolitickém bloku opozičního odborného tisku přece jen otevřela nepatrná štěrbinka. Před námi je ale ještě velmi, velmi dlouhá cesta, než budou podobné dokumenty ochotně publikovány, přestože jsou pedantsky připraveny a po odborné stránce zcela bez vady.

Na to dobře odpovídá Landauer {52}:

Jde o jeden z poněkud nešťastných aspektů, sloužících k posouzení míry vědeckého úspěchu a produktivity. Price před téměř čtyřmi desetiletími poznamenal {53}:

Ve vědě má člověk důvěřovat experimentálním výsledkům a přijímat je, pokud jsou opakovatelné. Nezáleží na tom, zda je při experimentu k dispozici “známá fyzikální metoda”, nebo zda šlo o “spolehlivý úsudek, vedoucí k důkazu”. Buď budeme dodržovat toto železné pravidlo vědecké metody, nebo ji odstraňme úplně a praktikujme aplikaci “pravd daných autoritami a dekrety”. Mimo to, nazvat více než 100 vědců, kteří provedli úspěšné experimenty nebo jejich replikace, podvodníky nebo šílenci, je útok naprosto ad hominem, který nemá žádné místo ve světě vědeckých metod.

Žádný historik vědy nemůže citovat tucty a tucty případů, kdy samotná vědecká obec nemilosrdně udusila nové významné vědecké objevy. Věda vždy měla a nepřestává plodit temné skvrny na své historii.

Ale i pak to bude nejspíš muset udělat mimo Spojené státy. V opačném případě ho americký vědecký establishment zničí zneužitím legálních či použitím nečistých prostředků. Ale nejspíš druhým způsobem.

Úkladný vrah používající pušku s tlumičem střílel na Sweeta, který měl velké štěstí. Byl už starý a klopýtl a upadl na schodech, právě když vrah stiskl kohoutek. Kulka hvízdla nad jeho pravým uchem v místě, kde měla být jeho hlava. Od té doby se choval velmi paranoidně, když jsem zavedl řeč na jeho úchvatný agregát či na pokračování v jeho vývoji. Přitom jsem s ním předtím pracoval řadu let.

Užil jsem si svůj díl podobných zlomyslných “šprýmů”, hluchých telefonátů a ústrků, ale nechci tyto incidenty zveřejňovat. Jen prostý příklad: Kawaiho patentovaný motor {55} by produkoval COP>1.0, pokud metoda bude aplikována na vysoce výkonný magnetický motor, startující (jak říkají lidé od Hitachi) se 70- 80% efektivitou. Podali jsme výklad funkce Kawaiho motoru, umístili ho na internet a Kawai se spolupracovníky nás nato navštívil v Huntsville. Na jeho naléhání jsme začali jednat o dohodě, podle níž bychom vyráběli a celosvětově obchodovali jeho systémy; Kawai již postavil automotivní systém s uzavřenou smyčkou v Japonsku. Hodlal také financovat celý projekt. Ve čtvrtek jsme pozdě odpoledne dosáhli ústní formy dohody.

V noci nato dorazilo ve velkém spěchu proudové letadlo z Los Angeles, se zástupci Yakuzy na palubě. Ráno byl Kawai vyděšený a všichni jeho lidé se třásli strachy – bylo zřejmé, že Yakuza převzala úplnou kontrolu. Kawai už nekontroloval svou vlastní společnost, svůj vynález ani svůj vlastní úděl. Netřeba dodávat, že Yakuza neprodleně stornovala předchozí dohodu; tečka a konec. To vše se stalo přímo před mýma očima a před očima mých spolupracovníků, takže zde je mnoho svědků. Zástupci Yakuzy pak rychle sbalili dva Kawaiho motory, které jsme vlastnili a odešli. Ani Kawaiho motor se tedy nikdy neobjeví na světovém trhu. Také několik dalších japonských COP>1.0 elektrických zařízení bylo Yakuzou zakázáno {56}. K nejednomu podobnému incidentu – včetně vražd – došlo v posledních desetiletích právě ve Spojených státech. Další se teprve přihodí.

Jediná síla, která světu pravděpodobně s konečnou platností vnutí COP>1.0 systémy, je internet. Pro začátek si výzkumníci mohou celosvětově vyměňovat ohromnou škálu informací a vědomostí. Moje webová stránka, www.cheniere.org, je příkladem toho, jak se vyčerpaný starý pes pokouší zveřejnit důležitou zprávu o tom, co objevil – nebo věří, že objevil – a dává to volně k dispozici studentům, profesorům, vědcům a výzkumníkům, kteří projeví zájem. Jean–Louis Naudin a jeho webová stránka, http://members.aol.com/jnaudin509/, je dalším příkladem. A je zde i mnoho jiných.

Na internetu je samozřejmě i spousta dezinformací. Čtenář si to musí umět v klidu prosít sám. Co se mne týče, obsáhle cituji odkazy, takže si zainteresovaná strana může sama zkontrolovat zda to, co cituji, odpovídá tomu, co citovaní skutečně řekli a udělali. Stručně řečeno, stavím na vzdělávání, ne na slepém přijímání dogmatických prohlášení. Rovněž zamýšlím předat zainteresovanému mladému badateli vše, co jsem odhalil za 30 let velmi tvrdé práce, aby takříkajíc nemusel znovu objevovat všechna ta kola. Může jednoduše začít tam kde jsem dnes a dojít o moc dále. Je velmi povzbudivé, že se i mnoho dalších výzkumníků začíná dělit o své zkušenosti a objevy.

Co se mne týče, velmi usilovně jsem pracoval na předložení platných základů legitimní teorie přípustných COP>1.0 EM systémů. Mé úsilí vyvrcholí letošní publikací mé knihy {57}. Protože stále více výzkumníků bude mít úspěch, nakonec to s konečnou platností získá dostatek hybnosti k definitivnímu “zrození”. A až pak vědecká obec obrátí a dovolí na věci pracovat bystrým mladým postgraduálním studentům a doktorandům s potřebnými granty, rozvine se nauka i technologie raketovým tempem.

Potom to přirozeně bude přesně tak, jak řekli Planck a Schopenhauer. Náhle to nejen všichni budou “vědět po celou tu dobu”, ale budou těmi, kteří na to přišli mezi prvními…

Každá země musí brzo dostat levnou čistou elektrickou energii z vakua a rychle vyvinout automotivní elektrická zařízení, jinak už žádný národ nikdy nebude žít v bezpečí. Radikálové a teroristé se postarají o to, abychom energetickou válku prohráli.

Zdroj: http://www.gewo.applet.cz (http://www.mwm.cz)